Moje práce v Austrálii 7 - alias Přelet nad kukaččím hnízdem

15. 11. 2012 12:10:13
Dnes se budu věnovat práci Disability Support Workera. Všem doporučuji, aby se při čtení vyhnuli konzumaci jakkéhokoliv jídla, mohlo by se vám to šeredně vymstít.

Vlastně jsem tuhle práci mohl dělat už hodně dlouho a tím si ušetřit spoustu starostí. Po mém příjezdu do Sydney, na první Vánoční párty, na kterou jsem byl pozván, jsem se setkal s jedním postarším kamarádem mého velmi vzdáleného příbuzného, co si mě vyslechl, jaké zkušenosti mám a nabídl mi, že by mě mohl pomoct dostat se k práci s postiženýma. Připravil mi spousty dokumentů, napsal jsem mu svůj životopis, který trochu upravil, aby sedl na tu práci a dal mi kontakt na nějakou paní z agentury, kam mi řekl, že by bylo nejlepší začít. A tyhle dokumenty se mi válely doma v krabici přes rok.

Pěkně si tam odpočívaly, zatímco jsem potil strach při řízení dodávky, a taky potil krev při práci v Hurricanu. Dodnes nevím, proč jsem po té práci nešel už tehdy. Dneska bych byl v pay grade 2, možná bych už i byl vlastníkem sponzorship víz a měl značně zjednodušený život zde v Sydney. Možná jsem prostě jen chtěl co nejvíc spoléhat sám na sebe. Matně si vzpomínám, že mi zrovna vyšla práce tiskaře v Geon Group, a to tak trochu korespondovalo s tím, že jsem strávil nejpodstatnější část mé pracovní kariéry jako grafik. Jak hloupý jsem byl!

Ale když bych to zase vzal hned ze začátku, přišel bych o ohromné množství zkušeností a držkopádů, co mě vyprofilovaly do tvaru hardcore pracanta, kterým jsem dnes.

Prostě jsem se jednoho dne, po další noční můře v Hurricanu rozhodl, že do toho praštím.

Někde na dně krabice ve skříni jsem vyhrabal hromádku dokumentů, prošel si požadavky a objednal se na First Aid Certificate. Ten stál asi 90 dolarů a musí se obnovovat každý rok. Došel jsem si na něj někam do City, kde jsem profouknul plíce figuríně, pak nám přednášející nadiktoval odpovědi, a po dvou dnech po osmi hodinách přednášení jsem odešel s papírem.

Naťukal jsem adresu agentury do GPS, skočil do auta a odjel tam osobně hodit svůj životopis. Prý že bude lepší šance se tam dostat, když se ukážu, a oni tam uvidí, že jsem statný kus chlapa. To je pro práci s agresivnějšími klienty dobrá pomůcka, protože po mě třebas nebudou házet židle.

Dorazil jsem k nim do kanceláře, tam si ode mě recepční vzala dokumenty a poslala mě bez skrupulí domů, že se na to podívají a dají mi vědět. No, na studené sprchy jsem už zvyklý, dal jsem si šanci 50 na 50, a jel se domů převléknout na další busy pátek v Hurricanu.

Překvapivě se mi ozvali o pár dní později, že se mám dostavit na „pohovor.“ Pohovor dávám do uvozovek, protože Glenn, pan pohovorující, mě jen posadil do kanceláře, dal mi vyplnit asi 20 lejster, včetně mé kriminální minulosti a trestné bezúhonnosti, okopíroval si můj řidičák a pas, vzal mojí fotku a dal mi reklamní propisku. Ještě si ověří, jestli jsem někde internacionálně nezpedofiloval nějaké dítě, a když bude všechno v pořádku, můžu očekávat první šichty.

Na šichty se dostanu tak, že si vyplním předem do rozvrhu, kdy jsem k dispozici, a podle toho mi budou operátorky volat. Dělají se šichty všeho druhu, někde půjdu pracovat do respite centra, někdy do group homes, někdy budu i jen jako osobní „buddy,“ tedy parťák, nějakého klienta, co potřebuje zvláštní dozor v jeho vlastním domě. Můžu mít 2hodinovou směnu, a taky i klidně noční desetihodinovku, nebo i směnu přespávací, kdy spím v domě 8 hodin, a z toho mi jsou první tři hodiny proplacené. Něco jako příspěvek na důchod, tzv. supperanuation a placený sick leave jsou samozřejmostí. Jediný, co je pro mě limitující, jsou moje studentská víza, ale i tam jdou občas udělat různé vyčůrávky, o kterých se sem tam letmo zmíním.

Bylo mi sděleno, že agentura nás doplňuje tam, kde chybí kvůli třeba nemoci nebo prázdninám, regulérní personál. Jsme prostě do počtu. Můžou mi zavolat den předem. Nebo i hodinu předem. A nejlepší cesta, jak se dostat k dalším šichtám je ta, že budeme co nejvíc slušní a budeme se snažit udělat něco navíc, a to i přes to, že si s námi chce klient třebas i jenom povídat. Můžeme uklidit celou kuchyň (utřít prach v policích, na což většinou vždycky všichni vehementně serou). Nebo vymopovat podlahu, a to i přesto, že to dělá noční personál. Pak necháme v daném pracovišti svoje číslo a manažer nám pak zavolá sám, pokud jsme se mu líbili a dá nás na dlouhodobější rozvrh.

Toliko tedy k úvodu. Nyní bych rád požádal ty, kteří si vzali k článku i přes mé varování nějaké jídlo, aby ho odložili a připravili si ke stolu kyblík. Fekálně-močojdních zážitků mám opravdu na několik životů dopředu a budu se vám s nima nadšeně chlubit. Myslím si totiž, že je to důležité. Když bych někoho pozitivně motivoval k výběru této práce, tak aby plně věděl, do čeho jde ještě dřív, než by se rozhodl začít vyptávat, jak se tam dostat. A taky abych vypálil rybník závistivcům, co si myslí, že tahle práce je nějaký med a že jsem jen měl štěstí, které oni neměli, a oni by to zvládli levou zadní taky. Jediné štěstí, co v tom mám je, že to nedělám v Čechách, ale v Austrálii, kde jsou lidé z téhle branže královsky placení, personálu je spousta, takže lidé nejsou nucení do přesčasů a málokdy se někdo setká se syndromem vyhoření, který potkává české zaměstnance až moc okatě často.

Moje úplně první směna byla v pátek dopoledne kdesi na kraji Hornsby, v takzvaném Respite Centre. A byl to asi nejlepší a nejpohodovější úvod do této práce, jaký jsem asi mohl dostat. Respite centre jsem pochopil, že je něco jako denní centrum, kam Group homes anebo taky jen rodiny, co mají klienty doma, je tam dovážejí, a oni tam tráví svůj volný čas. Byl to prostě domek, kde byla kuchyň, velký obývák a velká jídelna se stoly, kde klienti mohli třeba kreslit nebo vyšívat.

Tohle Respite centrum hostilo víceméně samostatné klienty pouze s mírnou retardací. Byl tam i kluk, co trpěl dyslexií, měl problém s vyjadřováním a možná měl i nějaké deprese. Přijel jsem, přestavil se a byl celý netrpělivý dostat nějakou práci, abych ukázal, jaký jsem pašák a pracant. No, ale moje jediná práce byla sedět na zadku, a bavit klienty. „Just amuse them mate.“ Tak třeba s jedním, který vypadal v pořádku, jen mu bylo třeba čas od času připomenout, že si má utřít nos, nebo že by si měl dát sprchu, tak s ním jsem asi hodinu prohrával kulečník. Pak jsem si s tím dyslektikem hrál na Playstationu Street Fightera. Manažerka šla pak vařit oběd, pár klientů se kolem ní motalo a pomáhalo jí třeba nasekat zeleninu. Když byl oběd hotový, tak jsem se zadarmo najedl. Pak se promítala Půlnoc v Paříži na obrovské plazmě. No, a pak mi podškrábli timesheet a po pěti hodinách „práce“ jsem jel domů.

A proč to byla nejlepší první směna, co jsem mohl dostat? Protože mi ukázala tu lehkou stránku a pozitivně mě motivovala se dostat přes ty zatěžkávací šichty, co pak následovaly. Viděl jsem, jak ty práce můžou vypadat.

Další směna už byla tužší. Zase jsem dostal někde něco na kraji Hornbsy, ale o trochu dál. Dostal jsem noční směnu, klienti už byli nemluvící, ale pořád to ještě nebylo to pravé „žúžo.“ Jeden klient byl autista, co neustále všude chodil a otevíral dveře a zapínal klimatizaci na max. U něho v místnosti bylo jak v mrazničce, a jakákoliv snaha o vypnutí ventilace se proměnila v půlnoční kolečko kolem domu a zavírání dveří. Druhý klient, co tam byl, tak byl někde na úrovni batolete, kterého jsem měl za úkol přebalovat, což jsem neudělal (protože jsem o této povinnosti nevěděl), měl velmi zdeformované končetiny a těžké tiky. Člověk si musel dávat pozor, aby nedostal K.O. loktem do xichtu. Ale většina noci bylo jen jít podle seznamu, vytřít podlahu, umýt záchody a umyvadla a utřít prach v kuchyni. Byl jsem tam sám, ještě bez znalosti, co dělat při epilepsii a co dělat v případě pohotovosti. To jsem se učil prostě za chodu.

No, a pak přišlo probuzení do světa postižených. Dostal jsem směnu v Asquithu do Group home s medical unit. To byl velký barák, co byl i vybaven pro lehké operační úkony. Tam byly opravdu těžce postižení, jak fyzicky, tak i mentálně. Prostě taková 50ti letá batolata polovičního vzrůstu dospělého, ošklivě zdeformovaná. Měnění plenek, vyhýbání se náhlému proudu moči při umývání, a krmení kašovitých směsí těm šťastnějším, co nemuseli jít přes PEG krmení. Umývání klientů vyžadovalo velkou dávku soustředění, někteří u toho rádi káleli a pak najednou člověk zjistil, že je neumývá, ale žínkou po nich rozmazává hnědožluté hovno. Na druhou stranu, tahle jednotka byla asi jedna z nejdrsnějších, kde jsem pracoval.

Už jsem se nikdy nedostal do Respite centra, jen do samých Group homes. Kdo se táže, co je to Group home, tak vězte – v Austrálii nemají klasická sanatoria nebo nemocnice, kde by se lidi starali o postižené. Tyhle jednotky jsou v podstatě speciálně upravené normální rodinné domy, s větším počtem místností a speciálně upravenými záchody a zvedáky na těžké klienty. Klienti mají každý svoji vlastní místnost, kde jim rodina dokoupila skříně, televizi a oblečení. Stará se o ně početný personál, platí takové pravidlo, že na jednoho až dva klienty je potřeba jednoho člověka. Takže když tam jsou klienti čtyři, starají se o ně dva, když pět, tak tři pracovníci. Ti jim připravují jídlo a dohlíží na to, aby měli ve správnou dobu léky, byli odvezeni do Respite centra na denní programy, převlíkli se jim plenky, dostali sprchu, vyčistili se jim zuby...

Někdy bylo mým úkolem jen naskočit do dodávky a rozvézt, nebo naopak vyzvednout klienty do a z Respite center. Zde jsem zúročil svých naježděných 2000 kilometrů dodávkou po Central Coastu, když jsem makal pro Ondru.

Pak jsem dělal „buddyho“ klientovi ze Sutherlandu. Nevěděl jsem přesně, co od té šichty čekat. Jenom že klient, říkejme mu Steve (úplně všechna jména jsou v článku změněná), bydlel sám a byl nezávislý. Bylo třeba ho někam odvézt a zase přivést. No, čekal jsem nějakého uslintaného padesátníka s duší batolete, co má jednu ruku v puse a druhou zběsile masturbuje v kalhotách, ale k mému překvapení to byl na první pohled naprosto normální 19ti letý mladík. Pozdravil mě, mluvil normálně. Prý měl i školu, učil se na kuchaře a někde pracoval za studentský peníz na praxi. Potřeboval jen dovézt o dalších 20 kilometrů na jih k jeho psycholožce. Můžu se jen domnívat, že třeba jen trpěl schizofrenií nebo depresemi. Cestou zpátky jsme se najedli v McDonaldu, pokecali o filmech, a odvezl jsem ho zpátky do motelu, kde měl pronajatou jednopokojovou místnost. Sobotní 3 hodinová šichta za 100 dolarů.

Jednoho dne mi Glenn zavolal, že by mě permanentně zabookoval jako buddyho pro klienta u Penrithu. Ten klient bydlel sám, (potřeboval ale 24/7 dozor) protože někdy okolo vánoc se zrušilo středisko, kam dosud chodil, a oni ho potřebovali dočasně alokovat, než se najde další, které bude vyhovovat jeho profilu a úrovně postižení.

A tak jsem potkal Dejva. Bylo mu 33, ale duševně asi tak 8. Strávil jsem s ním tři dny v týdnu od úterka do čtvrtka i s přespáním. Výhoda přespávací 8mi hodinovky je v tom, že se vám nepočítá do studentského 20ti hodinového limitu. Takže za spaní dostanete za první tři hodiny zaplaceno 30 dolarů jaksi navíc k regulérní výplatě.

Dejva jsem vyzvednul ve 3 odpoledne z Respite centra, byl s ním až do 11 večer, pak se šlo na 8 hodin spát (to je ta oversleep šichta), pak další směna od 7 do 9 ráno na něj dohlídnout, aby si dal čisté oblečení a vyčistil si zuby) a pak jsem ho odvezl znova do Respite centra. Tohle centrum bylo trošku special v tom, že nabízelo klientům i práci. Vyráběli krabice či co a Dejvovi za to chodili peníze na účet jeho matky, co je pak dávala nám, my je zamykali do trezoru a kupovali z toho Dejvovi jídlo, sem tam nové oblečení, když bylo třeba, a dávali mu 20 dolarů denně na jídlo. To byli jeho jediné peníze, na které si mohl on osobně šáhnout a my se ho snažili co nejusilovněji motivovat k tomu, aby si to šetřil a nezkupoval z toho hromady pornomagazínů.

Ačkoliv jsem byl varován, že si mám na to dávat pozor, člověk se v tomhle oboru prostě učí zkušeností. Tak jsem jel třeba takhle jednou kolem benzínky a Dejv najednou začal hopsat a řvát ze sedačky, že chce koupit žvýkačky. Tak v dobré vůli zajedu k benzínce, a ještě než kantorsky mávnu prstem a vyřknu „Žádné nahotinky, ááááno?“, tak Dejv už letí dovnitř a nestydatě tam před třemi zákazníky vejrá do rozšklebené chlupaté vagíny z prvního pornomagazínu, co popadne, natáhnutou přes obě strany A4 jako plakát. A ještě mu u toho unikne výdech uznání, takové pěkné hlasité „Whoooooou.“ Následovalo půlhodinové přemlouvání. Zkoušel jsem argumenty typu, že už má doma časopisů plno, a že přece si chtěl koupit nový gamepad k Playstationu. Že by si měl peníze přece šetřit. No, ale jeho přesvědčení, že nový pornočasopis je přesně to, co teď hrozně potřebuje, bylo neoblomné. Na žvýkačky už mu nezbylo.

Doma jsme většinou trávili čas tím, že jsme koukali na filmy nebo jsem se já koukal jak Dejv paří na Playstationu (neměl dva ovladače a pokusy a návrhy na zavedení nějakého systému střídání vždy selhali, protože to Dejv nevydržel, stačilo, abych autem jen někde škrtnul o strom, a už mi rval ovladač z ruky). Pak jsem mu uvařil pizzu nebo holé špagety a při tom tajně doufal, že nedostane záchvat zuřivosti. To prostě se jen tak zničehonic začal chovat divně. Prostě chtěl třeba najít nějakou hračku, třeba angličáka nebo DVDčko, ale nemohl to najít. Začala se u něj stupňovat nervozita, začal sprostě nadávat, a pak najednou někde vyhrabal svůj „tool.“ Tool je název pro nářadí, v tomhle případě to byl velký klíč 15ka na utahování šroubů, přivázaný na provázku, sloužící jako provizorní nunčaky (Dejlův nejoblíbenější seriál byl PowerRangers, tak někdy napodoboval protagonisty a různé bojové scény). Tool používal, když jeho stresová hladina vystřelila nahoru. To se prostě postavil doprostřed místnosti a začal s nunčakama kroužit a vší silou třískat do okolního nábytku. Jednou takhle vytřísknul okno. Obvykle ho záchvat nepřešel, dokud něco nerozbil. Naštěstí se tohle stalo za celou dobu jen třikrát, škoda, že mi bylo vysvětleno, jak takové záchvaty zvládat, až když jsem pro něj přestal pracovat (našli mu vhodný group home). Poprvé na něj záchvat přišel jen tak, z ničeho nic. Uklidnil jsem to tím, že při jednou prásknutí jsem se najednou chytnul za uši a zařval vší silou AUUU. On se leknul a bál se, že mě s tím praštil. Já jsem pak hrál 15 minut hluchého, že jsem dělal, jako že mu nerozumím, že jsem po tom třísknutí ohluchl. Najednou jsem mu 'nemohl' připravit kafe nebo uvařit večeři, protože jsem mu 'nerozuměl'. To ho naučilo.

Podruhé na něj záchvat přišel, když si usmyslel, že chce jet do Penrith Shopping Plaza. Což by nebyl problém, jet nakupovat a chodit po obchodech byla jedna z jeho oblíbených kratochvílí a mohl jsem s ním klidně jet. Problém byl, že si to vzpomněl o půlnoci. Můj hlavní argument, že už je hodina po zavíračce, nepadal na úrodnou půdu. Ona hláška „I WANT, I WANT NOW!“ (tedy „Já chci!“ a taky nejlépe „HNED TEĎ“) je hodně klasická pro lidi s mírnou až střední retardací, jak mi bylo na školení sděleno.

Potřetí explodoval, když chtěl povlak na polštář. Abych to správně vysvětlil, tak tedy jeho máma mu koupila povlak na peřinu a povlak na polštář. Povlaky na polštář jsme mu nedávali, protože nám jím bylo sděleno, že je mu to nepohodlné. No, a z obýváku vedly dveře s malým skleněným okýnkem do garáže, která byla provizorně předělaná jako naše kancelář, kde jsme my, pečovatelé, spali a psali reporty. Ale bylo nám značně nepříjemné, když jsme se probudili a viděli jsme temnou siluetu Dejvova obličeje, jak tam na nás přes okýnko po ránu vejrá. Tak tam jeden pečovatel, tzv. case manager, přilepil k okýnku ten Dejvův povlak na polštář, který nepoužíval. Ten povlak tam byl nalepený, aniž by si ho Dejv všimnul, asi 2 měsíce, ale jednou, když mi ukazoval fotky rodiny, se na něj najednou podíval, vystřelil jak šíp, popadl svůj „tool,“ a začal řvát jak smyslů zbavený, že je to jeho povlak, že je to od jeho mámy a že ho chce hned teď, a když ho nedostane, tak vytřískne okno do office a rozmlátí televizi. Tohle na vás vychrlí, za děsivého máchání 20 centimetrů od vašeho obličeje s jeho toolem, během 5ti vteřin a teď duchaplně reagujte. Jsem se lekl, zkoušel klasické argumenty, že doteď mu to tam nevadilo, ale pak mi ruply nervy, vyskočil jsem a zařval „Fuck, alright, fuck, you will get your fucking pillow cover!“ (kurva, dobře, dám ti ten tvůj zkurvený povlak!). Najednou Dejv ztichnul a začal se mi omlouvat. Nakonec uznal, že ho možná teď hned nepotřebuje. Nebo že mu vlastně ani nevadí, že tam je.

A teprve potom jsem se dozvěděl, jak vlastně tyhle situace zvládat. Prostě když dojde na tyhle situace, je dobré odvést pozornost. Třeba v případě neplánovaného výletu ihned přitakat, jako že jo, že je to fajn, že hned jedeme, ale jéje, počkej chvilku, musím najít, kde mám klíče od auta, krucinál, neviděl jsi moje klíče od auta? Nejsou někde v kapse, nejsou někde pod stolem, nejsou na střeše, nejsou za tvou postelí, nejsou v bundě? Kde mám bundu? ... máte zhruba obrázek, jakým směrem se odvádí pozornost.

Další vtipnou story bylo, když jsem Dejvovi nabídnul čokoládovou kuličku. Můj brouček rád peče. Tak udělala kokosové čokoládové kuličky a dala mi jich pár na cestu i pro Dejva. Dejvovi jsem jednu nabídnul, on jí jen očuchal a řekl, že si raději nedá. Pak šel na záchod.

A když se vrátil, tak mi nabídnul svojí vlastní čokoládovou kuličku. Nejdřív mě nenapadlo, co by to mohlo být. Měl jsem asi ohromné štěstí, že jsem zrovna jedl svojí večeři. Jsem totiž takový důvěřivý trouba, že bych si ji možná i od něj vzal. Miluji prostě čokoládu. Ale když jsem mu odmítavě řekl že „Ne, děkuji,“ „A proč ne?“ „Protože teď jím večeři, vem si jí sám, ne?“ „No tak to teda ne,“ „A proč ne?“ „No dyť je to hovno!“ načež se začal strašně smát. Prostě vyndal kus hovna ze záchodu, uplácal z něho kuličku, omyl to pod vodou a pak mi to přinesl, abych to sežral.

Ale udržovat Dejva v jeho vlastním domě byl pro ADHC luxus, co nemohl trvat dlouho. V tom domě by mohli být další 3 lidi, tak mi moje agentura řekla, že ho během měsíce přesunou a tím moje stáž skončí a budu mít zase normální směny.

Dostal jsem několik šichet ve Forestville, kde byl dům s pěti klienty. Všichni až na jednoho měli velmi těžkou retardaci (ten jeden byl starší chlap, co měl jen minoritní retardaci, byl samostatný, vydělávající, velmi mírný a hodný, ale dvojitá mrtvice ho skolila na kolečkové křeslo a zbavila ho schopnosti mluvit). Tam jsem si udělal velmi dobré jméno a stala se mi soldiním příjmem na několik týdnů. Hlavně jsem tam začal později dostávat sobotní a nedělní šichty, což byl opravdu hodně solidní vývar. Za víkendy a státní svátky jsou v tomhle oboru velmi slušné příplatky.

Ale byla to taky někdy hodně silná káva. Klienti byli absolutně nesamostatní. Museli se několikrát denně přebalovat, krmit, dávat jim léky a jeden z klientů byl na PEG feeding. To je taková malá trubička vedoucí z tenkého (nebo i tlustého) střeva z těla ven, do toho se stříkají stříkačky s vodou, nebo se tam zapojí přes noc litrová flaška s tekutou stravou a krmí se. To mi všechno ukázali, jak se dělá. Někdy jsem tam dostal i noční směnu, a to jsem jen vytíral podlahu a pak k ránu pomohl připravit klienty na odvoz do denních programů.

Každý z klientů potřeboval velmi osobitý přístup, každý měl nějaký problém, který se musel individuálně řešit.

Třeba Muzz měl IQ někde na úrovni krávy. Mezi jeho oblíbené činnosti bylo plazení se v trávě, vytrhávání trávy a cpaní si jí do uší a za triko. Jednou měl takovej incident, že si do uší nacpal i nějaké červíky, co mu tam začali vegetovat a musel jít na operaci.

Zároveň taky rád házel vším, co mu padlo pod ruku. Když byl přikurtovaný na kolečkové křeslo, žádný hrníček na stole nebyl v bezpečí. Taky dřevěná židle si občas pod jeho vedením vyšla na výlet přes půl místnosti.

Zároveň byl taky velmi frustrovaný exhibicionista. Musel nosit speciální oblečení, co si nemohl sám sundat, protože si v denních centrech stěžovali, že si šaty strhl a začal tam divoce masturbovat. A to speciální oblečení plnilo i další funkci, protože výše uvedené (strkání trávy a hlíny do uší a házení předměty) se vztahovalo obecně na všechno.

Nezkušený jsem si k němu jednou stoupnul, vysvlékl ho a zjistil, že Muzzík udělal bobeček. Tak jsem mu bodře nařídil, ať chviličku vydrží, jdu si vycházkovým tempem do koupelny pro kyblík s vodou a žínkou a když se vrátím zpět, mine mě letící hovno a zjišťuji, že si Muzzík rozmáznul výkaly po obličeji, po posteli, otapetoval stěnu a na obrázku visí přilepená prochcaná plena.

Dezz byl trochu jiný případ. Dezz měl IQ trošíčku vyšší, dokázal už třebas rozpoznat, jestli je čaj horký nebo studený. Byl také vysoce imobilní, připoutaný na kolečkové křeslo, a měl velmi časté stavy deprese – byl neustále na tišících lécích, protože jinak velmi hlasitě řval. No, a taky měl problém v tom, že se rád nacpal vším jídlem a pitím, co mu přišlo pod ruku. Měl ale velmi malý žaludek, a když to přehnal, tak to všechno vrátil zpátky. No, a samozřejmě se tím zase začal ládovat znova! Tohle jsem viděl jednou a musel jsem odejít z místnosti, jinak bych vrátil zpátky obsah žaludku i s vnitřnsostma.

Zase ale třeba Chriss, to byl už dědeček, ale kompletně slepý. Každé oko kouká jinam. Taky ale hlavně velmi, velmi ukecaný, byl zvyklý bydlet s jeho mámou až do jeho 40tých narozenin. Pak ho ale už máma nedokázala zvládat doma sama, tak ho chudáka šoupli sem. A on to dává všem moc rád sežrat. Věčně nespokojený nevrlý dědek, co vám rukama chytne křečovitě košili, div že vám jí nezačne trhat, a pak vám do obličeje začne zplna hrdla řvát. Protože je slepý, nejbezpečnější je ho posadit na gauč. A on si pak rád uprostřed dne, když ho nikdo nehlídá, zdřímne (zejména v denních centrech, aby od něj měli klid, tak mu ten spánek láskyplně dopřejí). A to pak máte noční šichtu, Chrisík se probudí v 1 v noci, nebo pro jistotu ani vůbec tu noc neusne, a začne řvát na celé kolo, takže se v celém domě nikdo nevyspí.

Různých vtipných příhod by se dala napsat spousta. Třeba tam i máme taková nemocniční křesla s dírou vespod, na kterou mašinou přendáme klienta a dáme ho na záchod „zkusit“ jestli se náhodou nepovede bobek. Tak takového klienta zvednete, sundáte mu kalhoty, dáte ho na to křesílko a tlačíte ho na záchod, abyste pak zjistili, že klient už „začal“ a vy jste do toho šlápli a udělali pětimetrovou hovnovou stopu.

Jinou kategorií jsou klienti s Challenging Behaviour (vyzývající chování). To jsou agresivní pacienti, ke kterým jsem se ještě nedostal, ale už na tom taky pracuju. Tam jsou lidé, co vám mohou i ublížit, hlavně pak mohou ublížit ostatním, a vy na to musíte mít oko. Je potřeba projít několika školenimi, ale tím, že si otevřete přístup k těmto šíchtám, uděláte se ještě víc žádanějším.

Ale já věřím, že tohle pro obrázek stačí. Je to hodně silná káva, zejména o tom, jak si to ten který člověk uspořádá v hlavě, aby s těmi lidmi dokázal vůbec pracovat a psychicky ho to nezruinovalo. Někdy dokáže být ta práce docela odměňující. Třeba v době psaní tohoto článku jsem dostal klienta, mladého kluka, co měl úraz páteře, je upoutaný na lůžko bez schopnosti mluvit (má velmi silně zakloněnou hlavu), jediné, co zvládne, je pohnout palcem na znamení Ano/Ne. Mým úkolem je pro něj přijet v sobotu a neděli v 11am, naložit ho do dodávky, a vzít ho na výlet na 4 hodiny. Je plně inteligentní, s IQ okolo 120/130, vysokoškolský materiál, co měl prostě nehoráznou a neférovou smůlu. Rozumí všemu, co mu řeknu, a nesnáší utrácení peněz. Jakékoliv přebalování a krmení je mimo mě, to se děje před tím, než ho odvezu a po té, co ho přivezu. Práce je to pohodová, jen musíte umět řídit dodávku. Nejraději jezdí pozorovat lidi v nákupních centrech, nebo třeba jede do kina. Už jsem se zmínil, že jako jeho doprovod do kina platím za lístek 1 dolar? A můžu parkovat na parkovišti pro vozíčkáře!

Ale to už jsou směny, ke kterým je třeba se dopracovat, prolezete to nejtěžší a pak dostanete něco takového. Možnost sponsorshipu po dvou letech prokázané praxe a vystudování Diplom of Disability tu také je. A za každý rok se dostanete o platební stupínek výše.

Zvažte všechny explicitní detaily, co jste se tu dočetli dříve, než o takové práci budete seriózně přemýšlet. Když ale do toho půjdete, můžete si i jako student zde v Sydney žít hodně na poměry, i když uděláte jen 20 hodin týdně.

Autor: Jan Čábal | čtvrtek 15.11.2012 12:10 | karma článku: 20.61 | přečteno: 2845x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 17.71 | Přečteno: 388 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 578 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 15.79 | Přečteno: 471 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2414
Jsem intelektuál a milovnik piva v jednom.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...