Moje práce v Austrálii 5 - alias špatná komedie

Práce u Yanga, naivního Korejce, co si chtěl na stará kolena provozovat vysněnou restauraci a jaksi mu to asi nevyšlo. Zdeňek Pohlraich by mu z toho asi udělal kůlničku na dříví. Ale coby start do začátku a práce po zotavení se pozice číšníka hodila.

Sotva jsem se vzpamatoval z fiaska s dodávkovou službou, už jsem jel na inzerát do Gladesville. Naskočil jsem do auta a se sevřeným zadkem jsem dojel do sympaticky malé italské restaurace. Sedl jsem si s postarším Korejcem jménem Yang a ten mi vysvětlil, že je pro něj strašně důležitá „trust,“ tedy důvěra. Chvilku jsem si s ním povídal, řekl mu, co jsem všechno dělal v Aqua Vistě a jaké mám zkušenosti a on řekl, že mě tedy dá na trial. Prý mu připadám jako schopný člověk a on že prý měl velké problémy s předchozími číšníky, kteří se s ním pořád jen dohadovali. Dal mi do rukou menu, ať se ho prý do pár dnů naučím, a někdy za tři dny mám první šichtu na trial. Míst k sezení v restauraci bylo asi jen 50, s venkovní terasou možná 70, což bylo úplně něco jiného než Aqua Vista, kam jste mohli posadit 180 lidí naráz (a taky že přes víkendy tam tolik i bylo). No, odjel sem domů a začetl se do menu.

A ihned jsem tušil první problém – to menu v tak malé restauraci mělo asi 70 jídel, a to ještě asi 20 z nich šlo nějak „namíchat a kombinovat.“ Jenom vejce mohlo být udělané na 5 možných způsobů, těstovin bylo asi 6 druhů, některá jídla jste mohli mít třeba s třemi druhy ryb, a podobně. Když by bylo v kuchyni 5 kuchařů, možná řeknu OK, a vám, coby hostům restaurací, to taky nepřijde jako nic divného, ale já už měl zažitou opravdu busy restauraci, Aqua Vistu, kde bylo 18 hlavních jídel, 10 pizz a 8 entré menu, v kuchyni bylo 7 lidí a jen tak tak se to zvládalo s tím, že prostě každé jídlo bylo jen jedno unikátní. Když chtěl někdo kombinovat a něco měnit, manažer mu to nějak vykecal, že to nejde, a když to chce měnit, ať jde jinam. A opravdu jsem ho tak několikrát slyšel tohle hostovi říct. Něco to do sebe má, věci jdou hladčeji, a když se jedno jídlo splete, nebo prostě udělá navíc, ať už kvůli chybné objednávce, nebo chybou kuchaře, že se přehlídl, prostě ho hodíte na ohřívač a za chvíli si to někdo objedná znova. U Yanga to tak nebylo. Na večerním trialu (tady se jelo na tři směny, ranní, obědová a večer, a na ráno bylo další special menu, jak jinak) jsem mu řekl, že si ještě s menu nejsem jistej, jestli je OK, že objednávky bude dělat chvilku on. On se jen lehce pousmál, že to přeci nic není, že tam měl nějakou Italku předtím, ta se toho taky bála a za týden už dělala objednávky taky sama. Tak jsem tam chvilku poletoval a snažil se něčím zaměstnat. Už od začátku se mě zeptal, jestli umím dělat kafe. Já jsem mu po pravdě řekl, že nějaké zkušenosti mám, ale udělám středně dobré, nikoliv vynikající, jaké uměl můj manažer. Chtěl jsem mu jedno udělat, ale on už byl skálopevně přesvědčený, že tohle musí taky dělat sám. Otevřel jsem první přihrádky ve snaze se zaměstnat – všude byl bordel jak v tanku, léta nemyté, fůra prachu navrch. Navrhnul jsem Yangovi, že to umyju. V Aqua Vistě se všechno pucovalo každé pondělí a úterý. Chtěl bych to dělat i tady a pravidelně. Beztak host nepřišel první hodinu provozu ani jeden.

Pak se objevili první dva lidé, objednali si u Yanga dvě naprosto rozdílná jídla. Chvilku po nich přišli další dva stoly a najednou bylo se třemi stoly děsně busy! Všechny jsem usadil a dal jim menu, ale Yang dělal objednávku příliš dlouho a já si prostě na to matematicky koncipované menu zatím netroufnul, i když jeden stůl byl už taky připraven a zmateně na mě pomrkával. Jenže Yang se zasekl v kuchyni, kde ženě něco dlouho a komplikovaně vysvětloval. Nakonec ale vyšel z kuchyně, trochu rozčilený, a šel udělat druhou objednávku. Každá mu trvala nesmírně dlouho. Neumím si představit, jak by zvládl třeba dva stoly o deseti lidech.

A pak přišla perla. Vydávání jídel. Zacinkal zvonek, jdu do kuchyně a koukám na tři jídla, která jsem už pod jménem znal z Aqua Visty, ale zde vypadala naprosto jinak a úplně něco jiného, než co jsem očekával. Zeptal jsem se Yangovy ženy, co tam vařila spolu s dalším Korejcem. Ta jen zběsile zamávala rukama, vykřikla „No time, go, go, just go, no talking!“ a na moje dotěrné otázky co že to jako uvařila a kam to mám jít naservírovat, nereagovala. Tak jsem to popadl a čekal na Yanga, až dodělá poslední objednávku a vysvětlí mi, co co je. Yang na mě rychle vyprsknul „Linguine Polo, Piato Misto di Mare a Marinara“. Šel jsem k hostům, začal vyjmenovávat jídla. Dvě jsem udal, se třetím jsem byl poslán zpět, že prý si neobjednal Linguine ale Fetucciny. Jdu za Yangem a Yang mi řekl, že Fetucciny nemáme, tak jsme tam museli dát Linguine. To je sice super, ale on to zapomněl říct hostům! Pak mi ještě řekl, že nemůžu zdržovat kuchyni, když vaří a měl bych jaksi už vědět, co jaké jídlo je, když mi dal menu. No, zkuste se z textu naučit 70 jídel v pěti různých variantách a pak je podle popisu uhádnout a správně je donést.

Nakonec ale nastalo objednávání dezertů a chuťovka – kafe! To bylo něco, sledovat mistra při práci. Ještě doteď s láskou vzpomínám na Michaela a Luka z Aqua Visty, co chrlili 10 vynikajících kafí za 10 minut a s nádhernými obrázky. Mistr Yang si prostě v klídečku začal vyrábět jedno kafíčko za druhým a na každé si vyčlenil nějakých 5 minuteček. Super věc. Z kuchyně se chrlí další objednávky, které mi odmítají pojmenovat, já s tím mám lítat, dokud jsou talíře horké a Yang si tam ve svém vnitřním zenovém klidu dělá kafíčko s tím, že než dodělá druhé, to první je už téměř studené. Ke konci směny mi Yang řekl, že jsem si vedl dobře a jestli mám nějaké otázky. No, já otázky neměl, já měl milion návrhů a zlepšováků. Například jsem ho požádal, zdali může vysvětlit v kuchyni, že nemůžu vzít jídlo, když nevím, co to je. Pamatuji si, jak si ke mně pokaždé stoupnul manažer v Aqua Vistě a trpělivě mi vysvětloval úplně všechna jídla, včetně ingrediencí, ze kterých byla udělaná. A když manažer byl busy, jeden z kuchařů převzal roli „výdejáka,“ každé jídlo pomalu pojmenoval, ukázal na něj a řekl, na jakej jde stůl. Tady je těch jídel tak moc a každé může být kompletně změněno, že mi naučit se všechny bude trvat věčnost. Ještě jsem si nebyl úplně jistý, jak Yangovi naznačit, že to kafe dělá opravdu blbě, tak jsem to nechal pouze u vydávání jídel (prej si zkusí se ženou promluvit) a jel jsem domů. Bude mi platit 15 dolarů na hodinu na ruku, a že prý mu mám vyplnit tax form. Dostal jsem asi 5 šichet (nějaké jen 2 hodiny dlouhé, ranní! Naštěstí mi cesta do práce trvala z domova autem asi jen 10 minut) s tím, že časem tam budu úplně sám a on bude odpočívat, čímž bych měl dostat nějakých 5 hodin v kuse.

No řeknu vám lidi, dodnes kroutím hlavou. Strávil jsem tam asi 3 týdny, každý jsem měl nějakých 200 až 300 dolarů, ale někdy fakt tvrdě vydřených. Práce to byla těžká jen kvůli tomu, jak to tam měl Yang zorganizovaný. Coby manažer musel on skákat, jak manželka v kuchyni pískala (což má být naopak), jakožto měl pod ní nulovou autoritu. Holt u Korejců, jak mi bylo několikrát sděleno, nosí kalhoty ženy. Když bylo jídlo špatně, tak to vždycky byla Yangova chyba, i když bylo blbě uvařené. Jednou jsem dostal k snídani smažené vajíčko, které bylo ale totálně nedochucené (žádná sůl) a ještě ke všemu nedovařené. Povrch nebyl bílej, ale průhledně žlutej. Chutnalo příšerně. Z každých 3 objednávek měl Yang alespoň jednu špatně, čemuž se vůbec nedivím. A to i včetně těch, co udělal během snídaně, kde si člověk říká, že mezi těmi pěti jídly se nedá nic zkazit. Jenže každé mělo 5 kombinací a hosté se rádi ptali, čím se které od sebe liší, což mimořádně prodlužovalo dobu objednávky. A když náhodou chtěli tři stoly kafe, tak to aby si Yang vyčlenil týdenní volno. Časem mě Yang okřikl, že když dělá kafe, nesmím ho rušit, neb je nesmírně soustředěný. Když jsem tam stál jak pecka se třemi horkými talíři na ruce, málem se mu kouřilo soustředěním z hlavy víc, než mě vztekem. Div jsme tam oba nevzpláli! Jednou jsem Yangovi řekl, že jsem zvyklý mít i třebas 30 stolů naráz a všechno jde víceméně hladce. On na to, že to by si přál jednou mít „I wish I would had have that,“ „I bet you wish! I don't!“ sem mu na to odpověděl.

Jak šel den za dnem, cítil jsem, že to není ono. Poslal jsem resumé do restaurace Hurricane's Grill v Top Ryde a asi zhruba po týdnu se mi ozvali, ať přijdu na pohovor. Chvilku jsem to v tom obrovském nákupním centru hledal. Když jsem to našel, zrovna bylo před otevřením. Byl jsem překvapen, jak je restaurace velká. Odhadl jsem to tak na 60 stolů. A nebyl jsem daleko od pravdy. Přišel za mnou mladý Brazilec Lucas, který se vyklubal jako zástupce manažera. Sedli jsme si, dostal jsem vodu, řekl mi, že se mu líbí moje resumé, za pondělí až pátek dostanu 17 dolarů, za soboty 20 a za neděle 25 dolarů na hodinu. Státní svátky jsou za 42, jede se dvousměnný provoz na oběd a večeři. Dostanu příspěvek na důchod, tzv. Superannuation fund, a ještě mám nárok na placené volno, jehož délka se odvíjí podle odpracovaných hodin. I trial je prý placený, i když mě nepřijmou! To je snad první práce, kde mi tohle někdo nabídnul. Jestli jsem prý už někdy o Hurricanu slyšel? Byl překvapený, že ne a něco mi řekl o tom, že tam jsou jakési Pork Ribs a Steaks (vepřová žebírka a to druhé si jistě přeložíte) hlavním lákadlem a lidé tam chodí hlavně na to. Jsou to prý poměrně velké talíře a stačí, když budu tahat jen dvě najednou. Plácli jsme si a měl jsem přijít příští týden na středu na trial.

A pak jednou přišla busy sobota u Yanga. Konečně jsem se setkal i s dalšími číšníky, s mladým Australanem Jasonem a postarší paní, a měl příležitost si s nima popovídat o tom, jak tam fungují s Yangem oni. Ta ženská tam byla jen chvilku, Yang mi pak řekl, že s ní není moc spokojený, protože s hosty moc vykecává, než aby dělala nějakou práci. Ta pak odešla, a tak jsem zbyl jen já a Jason, Yang šel pomáhat manželce do kuchyně – jeden z kuchařů odjel na dovolenou do Koreje. Ale Yangovi bylo nějak blbě, nadopoval se panadolem a tak fungoval jen tak napůl. Opravdu se udělalo hodně busy, já lítal s talíři, Jason dělal objednávky a míchal drinky. Občas jsem mu pomohl nacpat objednávky z papíru do počítače. Yangovi se dělalo čím dál tím hůř, a pak najednou začal zuřivě nadávat a štěkat rozkazy na manželku. Ještě nám zapomněl říct, že došli steaky. To nám připomenul poté, co se udělala objednávka asi na 5 z nich, a najednou se mělo vydávat! Bylo nám s Jasonem poněkud trapně tam lítat mezi hosty, co napínali uši na to, co se děje v kuchyni. Jídla dostávala zpoždění a jeden stůl čekal na jídlo přes hodinu! Nakonec bylo několik stolů blbě objednaných a pár jídel špatně uvařených. Poslední steaky byly rare a měli být well done, kuře bylo uvnitř syrové, a tak dále. Nakonec Yang seřval Jasona a mě vykopával pryč z kuchyně, když jsem se ptal co je co za jídlo, protože hosté si rádi objednávali co nejrůznější kombinace, aby si navzájem mohli ochutnat a mít prostě všechno. Ale já jsem zůstával nad věcí a v duchu se ptal, jestli se Yang z toho frmolu poučí a třeba zjednoduší na příště menu. Šichta se blížila ke konci a já zrovna minul jednu velkou hádku mezi Yangem a Jasonem, když jsem byl dole ve sklepě a hledal pivo, co bylo třeba doplnit na bar.

Když jsem se vrátil, Jason akorát práskl dveřmi, a na můj nechápavý pohled Yang vysvětlil, že měl s Jasonem argument, ale v pár věcech měl Jason pravdu a on se nad nima zamyslí a udělá změny. Pak se mi pokorně omluvil, že párkrát „ I went emotional“ (nechal se ovládnout emocemi) a že se za to nesmírně stydí a doufá, že tou omluvou to vylepší. Já mu řekl „don't worry mate” přičemž jsem byl uzemněn, že on není žádný mate, on je můj boss a měl bych ho oslovovat s respektem. Na to jsem zůstal opařeně stát, protože všem, starým i mladým, jsem prostě říkal „mate“ a nikomu to nevadilo, naopak to všichni vyžadovali. Ale budiž, když si to přeje… vyjádřil jsem se v tom duchu, že mě se to nedotklo, že z Aqua Visty jsem trochu na nervy zvyklý a že prostě určitý žargon k manažerovi, co všechno řídí, patří. Pak mi řekl, že vyrazil Jasona a že mě napsal na středu večer, což byla Jasonova šichta. Hm, ale to už mám Hurricane, ale to mu nemůžu samozřejmě říct. Tak jsem řekl, že mám už domluvené kino (nic lepšího mě nenapadlo, protože Yang věděl, že mám ve středu volno a školu zrovna taky nemám) a že ve středu to určitě nepůjde. Na to se zachmuřil, ještě ke všemu mi Jason předtím řekl, že on má u Yanga 18 na hodinu, což jsem se zeptal, jestli bych mohl mít alespoň 16.50 s tím, že začnu dělat kafe, a časem, až to budu dělat všechno sám, jestli by mi nedal 18. A on to kompletně ztratil, že prý se ve mně hrozně spletl, že jsem hamoun a business teď není dobrý, že takové peníze mi nedá, i 15 je hrozně velký nadstandard, že by mi klidně mohl dávat i jen 12, jako to mají jinde a nestěžují si, Jason to měl jen proto, že uměl dělat kafe, a že si pořád jen na něco stěžuju, že jsem se dosud nenaučil všechna jídla (na to jsem mu ironicky odpověděl, že je mi líto, že jsem se dosud nenaučil všech xyz jídel, jejichž názvy mi kuchyně úzkostlivě tají, což ho ještě víc rozčílilo), až mi dal padáka taky. Na to přišla jeho žena, chudinka nešťastná, a  chytila ho za ruku a prosila, aby se uklidnil a nevyrážel mě, protože by jim chyběli dva číšníci. Já chodil kolem, sbíral si věci, říkal před ní: „No jo, holt se stalo, já za to nemůžu, já si nad tím myju ruce“ ale nějak nakonec Yanga obměkčila a on mi řekl, že jestli tam chci dál pracovat, ať přijdu ve středu večer. Řekl jsem mu, že uvidím a že mu pošlu smsku.

No, ale už tehdy mi bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Na věčné bitky s Yangem jsem se fakt necítil. Napsal jsem mu v úterý, že bohužel nepřijdu, bez zdůvodnění a že mu přeji hodně štěstí. Co se dělo dál, jestli někoho sehnal nebo ne, netuším a ani mě to už nezajímalo. On mi řekl, že to chápe a jestli chci, tak ať někdy přijdu na kafe. Asi mu byl ten další „went emotional“ trapný.

Než se vrhnu v příštím článku na Hurricane, rád bych ukončil kapitolu s autem. Z těch pár stovek, co jsem si vydělal, jsem doplatil zbytek oprav a nájem. Z domova mi přišlo asi 1300 dolarů, což byla částka, kterou jsem dostal za kytaru (800 dolarů, tak dobrá kytara to byla!), a rodiče spojili síly a doplnili zbytek. Z toho šli peníze na rego a mohl jsem konečně zase legálně jezdit autem. To se mi nesmírně hodilo, neb Top Ryde je přeci jenom už trochu dál a hodně často tam po cestě stopovali policajti a dělali kontroly.

Ale Hurricane, to vám přátelé řeknu, to byl nářez.

Příště napíšu o jedné z nejskvělejších (a fyzicky i psychicky nejnáročnějších, pominuli fiasko s dodávkou) prací, co jsem tu zatím měl.