Moje práce v Austrálii 4

20. 09. 2012 21:44:05
Dneska poněkud pesimistický článek o mé práce řidiče, budiž varováním pro ostatní. Každý, kdo se z mé blbosti poučí, mi udělá radost.

Uplynuly sotva tři dny a měl jsem všechny dokumenty pro práci jako řidič dodávky připravené. Karel mi domluvil schůzku s team leaderem Linfoxu Vincem, pro kterého on s Ondrou jako Contractors pracují. Protože jsem v té době měl rozbité auto, umožnil mi se spojit s dalším Čechem, který jel do Liverpoolu na indukci taky. Ten mě naložil na vlakové zastávce, a na místo střetnutí jsme přišli jako hodní kluci o deset minut dříve. To nám ale bylo prd platný, Vince zcela suverénně dorazil až o hodinu později. Můj rychloparťák Richard skřípal zubama, protože mu utíkala práce jinde. Měl ještě v plánu někde naložit z továrny oblečení a jet s ním na trh v The Rocks v City.

Vince se přihnal jako velká voda, naprosto easy going Aussie, co si moc nelámal hlavu s nějakým vysvětlováním, jen se ujistil, že víme něco o základu bezpečnosti práce, že budeme převážet nějaké půlmetr široké černé bedničky, a je třeba dávat pozor na záda. Všechny tyhle věci už byli v té Induction Safety Check, co jsme si museli udělat online na internetu a vytisknout. Pak jsme podepsali pár papírů, Vince si nakopíroval naše identifikace a jelo se domů.

O pár dní později se mi ozývá Karel, že si musím udělat tři tréninky, než mě pustí na ostrou jízdu. Zabookoval mě v Eastgardens nákupním centru, kam jsem měl dorazit někdy v pět ráno. Jenže co čert nechtěl, zaspal jsem. Odhodlal jsem se k velmi riskantnímu kroku, abych přijel včas – jel jsem autem. Nějak se mi nechtělo věřit, že by policajti chytali v pět ráno. A tenhle kalkul se mi vyplatil, dorazil jsem jen o 5 minut pozdě. Chvíli jsme se s Karlem navigovali, protože jsem onen dock nemohl najít. A potom mě pořádně sjel – i přesto, že jsem přijel jen o 5 minut déle. S tímhle přístupem jsem se ještě u žádného zaměstnavatele v Austrálii nesetkal. O to víc mě dopálilo, když na mě jednak vyjel: „Do prdele, kde máš kurva boty? A kde máš vestu? Sem jedeš na dovolenou?“ „Co, jaké boty, jaká vesta? Mě nikdo nic neřek!“ „No, boty s ocelovou špičkou. To vám jako Vince nic neřek?“ „Ne, jen jsme tam na něj tvrdli hodinu, pak nám hodil podepsat nějaké papíry a šli jsme domů.“ „No do prdele. Tak on se na to úplně vysral, kokot.“ Hm, aspoň vidím, jak si to tady ti čeští frajeři dávaj.

Poněkud konsternovaně jsem ho následoval do doku. Tam mě seznámil s jedním Slovákem, říkejme mu Janko, se kterým jsem měl ten den odjezdit dvě šichty po sobě. Zaměstnanci Colesu nám připravili asi 100 těch černých bedýnek a dva velké chladicí boxy, k tomu nám dali seznam adres, kam jsme měli co odvézt a vedle adres byly vypsány časy, do kterých jsme se měli vejít. Adres bylo asi 20 a všechny byly přímo v CBD a nejbližším okolí, jako je The Rocks, Darlinghurst a Redfern. Janko toho moc nenamluvil, Karel kolem plachtil a štěkal rozkazy. Rád bych doplnil, že on měl poslední trénink z těch tří povinných den předem, a dneska to měla být jeho vlastní, první jízda. Po půlhodině, kdy si všichni navzájem nějak pomáhali, jsme se konečně ocitli s Jankem sami a na cestě. Z toho zachmuřenýho Slováka se vyklubal přátelský a povídavý člověk, co už měl nějaké zkušenosti a nebál se se mnou podělit o rady. Práci už dělal dva roky a ke Karlovu postoji měl velmi silnou skepsi. Prej je na frajera zvědavej, že si tu práci představuje jednoduše jak Hurvínek válku, a jen čeká, kdy a na čem narazí.

Janko si vzal onen list s adresami a začal je spojovat čárami. Prý že centrál ty adresy neseřazuje podle toho, jak je nejvýhodnější jezdit, ale podle časů, kdy kam máme dojet. City je jedna z nejtěžších oblastí, protože mnoho těch mrakodrapů nemají depa na uvedené adrese, ale někdy i z druhé strany bloku. Je tam milion jednosměrek. Naštěstí Janko už dělá City asi rok, a má různě odchytané, kdo kdy jde do práce, někde má kontakty na sekuriťáky, co mu otevřou dveře někam, kam by se normálně nedostal, a hlavně zná různá místa, kam může zaparkovat, a třeba i udělat 10 různých adres najednou!

Prostě si do toho listu napsal svoje vlastní očíslování a pořadí, všechny adresy znal nazpaměť a celá práce nám místo předepsaných 8 hodin trvala hodin asi 5. Všechno bylo fakt strašně easy, támhle Karel věděl, že sice otevírají až v 9.00 ráno, ale on znal tu ženskou, co je workholik, a už tam byla v 6.30, tak jsme tam šli jako první. Támhle nás securiťák pustil do garáže v místě, kde se blbě parkuje a všechno šlo prostě náramně lehce, jako po másle.

Ale možná jsem měl věnovat víc pozornosti jednomu momentu, kdy Janko pomalu propadal hysterii, když jsme zjistili, že jsme jednu bedničku zapomněli doručit a z ušetřených 3 hodin jsme museli 30 minut obětovat na zpáteční cestu. Začal najednou sprostě nadávat, řízení se stalo agresivnější, napětí rostlo. Po doručení balíku se ale zase uklidnil, a štrádovali jsme si to zpět do depa pro zásilku na odpolední šichtu. Tam se situace opakovala, jen bych rád zmínil jednu nepříjemnou příhodu. Někde u cesty před jedním mrakodrapem u Hyde Parku jsem stoupnul do bláta. Bláto to bylo černé jak uhel, nejspíš ještě trošku namixované olejem. To, že dělám fleky, jsem si na chodníku všiml a snažil se to nějak setřít o poblíž stojící lepenkovou krabici. Jak efektivní to bylo vyčištění, není třeba dodávat. Nicméně ve sledu pochytávání informací a pracovního nasazení mi ona podrážka poněkud vypadla z hlavy, a co by nebylo, další klient byla Asijská rodina, která měla doma nádherný bílý huňatý koberec, a chtěli, abychom ten nákup přes něj odnesli až do kuchyně. To je mimochodem služba navíc, normálně bychom to měli nechat přede dveřmi a nechat je si to odnést sami. No, ale jsme přece správní gentlemani, povídá Janko, tak jim to tam nataháme. A najednou slyšíme zalapání po dechu, otočím se a vidím krásné černé fleky na tom nádherném huňatém koberci.

Nenechte se mýlit, samozřejmě mě tohle velmi mrzelo. Ale v Austrálii platí jakýsi zákon, že když si občan pozve nějakého řemeslníka domů, tak on sám má zajistit vhodnou krytinu na koberec, atd. Contractor neodpovídá za nepořádek, co svou prací způsobí. Nevím, proč je něco takového přímo v zákoně zadaný, já když někam jdu, tak si ze slušnosti sundávám boty (hlavně teď jako concierge, tahle nepříjemná zkušenost a provinění ve mně zakotvila, když jdu někomu zkontrolovat trubky, automaticky sundávám boty, i když je mi řečeno, že nemusím – 5x denně kontroluju místnost s odpadky, a po čem tam někdy šlapu, to bych si raději vyoperoval z hlavy). No, žádná stížnost se nekonala a Janko poznamenal něco v tom smyslu, že si to mají zařídit sami, i když bylo vidět, že je za to na mě naštvaný.

Šichtu jsme zvládli, jak jinak, asi o 3 hodiny dříve než bylo předepsáno a šel jsem domů. Mimochodem, Karel nám volal, že ho kousl klientův pes, měl asi 2 hodiny zpoždění se zásilkou a dostal pokutu za špatné parkování. Ó, jak lehkomyslně jsme se spolu s Jankem smáli. To jsem ještě netušil, že mě brzo smích zamrzne na xichtě.

Druhý den jsem udělal trénink s Australanem, všechno bylo opět v klidu. A pak měla začít moje šichta – protože jsem ještě pořád neměl rego na autě, nemohl jsem si vyzvednout dodávku před Karlovým domem kdesi na Maroubře. Nebo ano, mohl, ale abych se tam dokodrcal včas, musel bych vstávat ve 3 ráno. A šichta mi začínala v Hornsby (což je úplně nejsevernější cíp Sydney, 30 kilometrů daleko ode mě) v 5 ráno. Takže jsem se domluvil tak, že dodávku mi chlapík, český mladík, co byl na odpolední šichtě, doveze rovnou ke mně před barák a já ho pak s ní hodím do města. Měl přijet někdy okolo 10.00 večer, kdy měl dovézt poslední zásilku. To není pro mě žádný problém. Ještě než den skončil, zavolal mi Ondra, že prý jestli nechci dělat dohromady šichtu dvojitou, a pak rovnou na pátek ještě jednu. „A zvládnu to?“ „Jo, dyť je to prosím tě úplně easy.“ „Tak jo, tak to beru.“ Šťastnej jak blecha, že jsem si rychle našel novou práci a mám hned tolik šichet, jsem nedočkavě vyčkával dodávku a těšil se, až si s ní zajezdím.

No, co se ale nestalo, dotyčný nestíhal rozvézt všechny balíky, přijel ke mně domů až v 1.00 v noci.

„Co se stalo?“ se ptám a on že prý dělal město. „To je fakt tak těžký?“ „Však uvidíš. Kam jedeš zítra ty?“ „Do Hornsby.“ „Jo, tak to je Central Coast. Tam je blbý, že je to všechno od sebe moc daleko.“

Při cestě k němu domů jsem z něj tahal rozumy. „Jo, a musíš si koupit naftu,“ jen tak mezi řečí poznamená a já mrknu na ukazatel s ručičkou hluboko pod červenou ryskou. „Oni ti to pak proplatí, to se neboj.“ No, já se bál toho, že jsem měl posledních 200 dolarů v hotovosti, a to jsem si ještě koupil boty s ocelovou špičkou, nejlevnější v Lowes za 80 dolarů, co vypadaly jako polobotky.

Dodávku jsem řídil poprvé v životě, a to rovnou tu největší, co je – Mercedes Sprinter. Ale až na trošku blbou spojku se řídila v pohodě, jakmile jsem vychytal trik s nadjížděním do zatáček, a to, že nemám pohled ve zpětném zrcátku (levé bylo kompletně našrot, že prý s ním zrovna včera trefil sloup), tak to šlo bez problémů. Doma před barákem jsem si vyzkoušel podélné parkování a pak jsem šel asi okolo 1.15 spát. Za tři a půl hodiny jsem vstal a jel jsem do Hornsby. Zastavil jsem v doku, a očekával podobný frmol jako v Pagewoodu – že nás tam bude třeba 5 a že si navzájem pomůžeme. Ale ono kulový, byl tam jen nějakej Aboriginec ze skladu, a ten mi vytrvale asistoval dohlížením, jak tam tahám ty těžké bedny aspoň po sedmi, abych to měl co nejrychleji, a mohl vyrazit. Takže místo čtvrthodiny jsem tam s tím válčil asi 50 minut.

Měl jsem s sebou svojí GPS, ale na ní se velmi špatně dělal obecný přehled, protože je to stařičký Navmann. První, co mě napadlo, je koupit si mapu Central Coastu. Oblast je to skutečně velmi rozsáhlá, mezi jednotlivými městečky je někdy i 10-20 kilometrů. Ale na pumpě jsem tu mapu nikde neviděl a na dotaz mi byla ukázána pouze obrovská mapa celého New South Wales. A pak mapa v knižní podobě, co ale byla asi za 45 dolarů. A na to jsem neměl, čerpal jsem z posledních zásob, a hlavně nákup nafty za 80 dolarů mi udělal hodně hutný zásek do peněženky. Co se týče peněz, mlel jsem už z posledního.

Bez mapy si ale nemůžu udělat vlastní trasu - tak jsem udělal asi tu největší chybu, co jsem mohl. Jezdil jsem podle toho, jak to v tom seznamu šlo po sobě.

První zásilka byla OK, tu jsem zvládl přesně na 7.00 ráno, co se měla doručit. Na té druhé jsem ale ztratil hodinu. Dodnes si to číslo pamatuju: LOT237 na Central Coast Highway v Kariongu. Hledal jsem všude možně, GPSka mě ale zatáhla kamsi mezi baráčky, kde ale o dotyčné adrese nikde neslyšeli. Asi 5x jsem volal na centrálu, ti mě ale nebyli schopní navigovat, tak mě spojili přímo s klientem, a ten si mě vyzvedl na benzínové pumpě. Problém byl, že dotyčná usedlost byla asi 2 kilometry od města, dalo se tam velmi komplikovaně odbočit (člověk musel jet asi ještě o kilometr dál, aby se mohl na dvouproudové cestě otočit na směr do města, protože odbočit se dalo jedině zleva), a byla to nenápadná metr a půl široká panelová cesta ztrácející se kdesi v hustém porostu. Jel jsem tam s dodávkou, co se tam jen tak tak vešla asi 300 metrů pralesem do prudkého kopečka, kde jsem dotyčnému ještě vysypal pepsikoly z troleje, protože cesta od „garáže“ do jeho domu byla lemována kořeny a cihlami. Ono za podstatnou informaci, co jsem nevěděl, na kterou mě ani nenapadlo se zeptat, a kterou mi ani nikdo nesdělil, když jsem se ptal na „užitečné rady“ byla, že LOT je označení pro pozemek, a bývá až za hranicí města (ne vždy). No, a koho by napadlo hledat adresu 3 kiláky za městem? Vás možná jo, mě ne, a beztak nebyla šance, že bych tu díru v hradbě stromů našel.

A zhruba v tomhle duchu se odvíjel zbytek mé cesty. Ani nemá smysl poznamenávat, že jsem sem tam zapomněl nějaké zboží v mrazáku. Zpoždění nabíralo zpoždění, telefonoval jsem jak vzteklý, kredit se míjel, kolem některých adres, co jsem navštívil jako první, jsem pak projel ještě xkrát, až už bylo kolem 4 hodin, co jsem měl být zpátky v depu a začínat druhou směnu. Tam jsem dojel o dvě hodiny později s tím, že jsem asi 3 zásilky z 18 nedovezl a ještě tři z těch dovezených byly blbě (chybějící zboží z mrazáku a jedna zapomenutá bedna tuším). Vyložil jsem, co zbylo, a rovnou naskládal věci na druhou šichtu. Do toho jsem začínal být pekelně unavený. Tři hodiny spánku a brzké vstávání, na které jsem nebyl zvyklý, dělali své. Vince, který se mnou dělal školení, mi volal a ptal se, co se děje. Snažil jsem se mu vysvětlit, že prostě ty adresy mám problém hledat a zasekávám se na tom. Po pěti zásilkách jsem už nasbíral asi 3 hodiny zpoždění na další. Bylo jasné, že to opět nezvládnu všechno dovézt. Navíc už padala tma (5 hodin odpoledne v Australské zimě) a já zjistil další problém, kterému budu muset čelit – vzadu v nákladním prostoru nefungovalo světlo! Někdo se mi o tom nějak zapomněl zmínit, mohl jsem si přitáhnout baterku z domova. V autě baterka žádná a můj mobil patřil do starého železa a displej moc svítivosti taky nepobral. Takže jsem se vždycky snažil zaparkovat aspoň pod silničním světlem a otevřel dveře dokořán. Moc to ale nepomohlo. Ještě ke všemu jak jsem byl unavenej, jednou jsem se zpožděním zareagoval na odbočující auto a prudce dupnul na brzdy – výsledek? - přepravky se mi vzadu v přepravce sesunuly a pomíchaly!

No, to už byla katastrofa. Přemisťoval jsem se po dálnici mezi dvěma městečky a dvakrát jsem odbočku zaregistroval, až když jsem byl daleko za ní. Čas k cíli mi na GPSce pokaždé nemilosrdně narostl o 20 minut. Do toho mi volal Vince, jak to zvládám a já mu po pravdě řekl, co se stalo. On už jen úpěnlivě za-ajajajoval a řekl, že mi pošle někoho, kdo si ode mě vezme část přepravek. Když jsem se s tím andělem strážným sešel, to už bylo 10.00, vzal si ode mě 6, že posledních 5 mám zvládnout sám (v 10.00 už jinak mělo být všechno hotovo). Do jedné ráno jsem ještě rozvážel. Jsem někdy hodně tvrdohlavý a prostě se nevzdávám. Ani jednou jsem nezavolal, že to balím a jedu domů (tedy nejdřív do depa, kde jsem měl všechno vrátit a pak zpátky domů). Dodnes nezapomenu, jak jsem se řítil stovkou po dálnici a při tom pomalu zaspával. Dvakrát mě probralo hučení, jak jsem jel už po krajnici. Třikrát jsem zastavil v levém pruhu, nahodil blinkry a na 15 minut si zdřímnul, s rukama opřenýma o volant. Jednou mě probudilo moje vlastní zatroubení.

Nakonec mi z centrály zavolali, ať už na to kašlu. Na to jsem čekal jako na smilování. Ve 2.00 jsem dojel do depa. Ale co se nestalo. Při couvání jsem si nevšiml kusu železa u stropu, které signalizovalo, jak vysoký náklad se může bočními dveřmi provézt. Tak jsem se na to při couvání (zrcátka jaksi kvůli výše zmíněné nehodě nezrcadlila) napíchnul! Naštěstí dveře šli zavírat. Náklad jsem před pobavenými zraky nočních hlídačů vyložil, a ve 3 ráno jsem po 22 hodinovém maratonu, kdy jsem řídil de facto nonstop, doma umřel oblečený v posteli (snad asi jenom boty jsem si sundal). Ráno mi budík nemilosrdně zazvonil v 6.30 a noční můra pokračovala. Všechno šlo ve starých kolejích, co snad stojí za zmínku, že Vince se se mnou osobně setkal (neřekl však ani popel), sebral mi 7 zásilek a jel mi je pomoct rozeslat. Na další naftu už jsem prostě neměl, ještě jsem si musel koupit nový kredit do telefonu, jak jsem často volal na Coles Customer Service, tak mi Vince poslal dalšího řidiče, se kterým jsem se sešel na pumpě, a on pro mě naftu na 100 dolarů dokoupil. Dovezl jsem, co jsem dovezl, dodávku hodil Karlovi před barák snad asi v 6.00 večer (nebyl doma), hodil mu klíče od vozu do schránky a šel jsem na bus. Doma jsem byl v 7.30 (normálně by mě cesta autem od Karla trvala asi půl hodiny) a v 8.00 jsem konečně umřel v posteli. Po domluvě s Ondrou jsem škodu na autě neplatil, ale on si nechal mojí výplatu (mělo to být asi 200 dolarů), kterou jsem stejně nemohl přijmout, protože jsem ještě pořád čekal, až mi úředník zavolá ABN číslo, které jsem pro tuhle práci potřeboval. Druhý den jsem se probudil až někdy ve 12 a měl jsem pocit, že jsem se podruhé narodil.

Dnešní blog se mi nepsal lehce. Ono přiznat, že člověku něco nevyšlo (a to je slabý slovo, spíše že se mu to kompletně posralo), je dost obtížné. Dopustil jsem se celé řady chyb a málem se na dálnici zabil. Byl jsem příšerně unavený a dodnes nevím, co mě tak drželo, že jsem pořád šel kupředu a ten telefonát, že už dál nemůžu, jsem neudělal. Ale ve světle dnešních událostí toho nelituji. Pro mě to bylo zde v Austrálii ono pomyslné dno, na které jsem se dostal, jak finančně, psychicky, tak i energeticky. Budiž můj příběh výstrahou pro všechny. Ale mám tady někde bokem o sobě napsáno, že jsem nezkazitelný optimista. Po dvou dnech jsem se vzpamatoval a řekl si, že takhle to nenechám. Přepracoval jsem si životopis, zakomponoval do něj zkušenosti z restaurace Aqua Visty a poslal to na 3 inzeráty do nejbližších restaurací s aktuální nabídkou. Všechny se mi do čtrnácti dnů ozvali, ať přijdu na interview (na 2roční zkušenost s referencemi slyší všechny, i když jsem reálně dělal v Aqua Vistě měsíců jen 6), a nakonec mě vzal Korejec, co vedl Italskou restauraci z Gladesville. To je od Drummoyne jen přes mostík. Ale řeknu vám, tam by se Zdenda Pohlreich vyřádil jak černá ruka, ale o tom až příště.

P. S: Neznamená to, že by práce pro Ondru s Karlem byla obecně chyba a já kohokoliv od toho odvracel. Je to dobrý job a dobře zajetý business, co může dát velký vývar pro správné lidi. Moje chyba byla, že jsem podle svého zvyku strkal nos do něčeho, o čem vím úplný kulový. V 90ti procentech případů mi to zde v Austrálii vyšlo a stále vychází – protože lidi vám tu práci prostě vysvětlí, a když máte filipa, víte to nejzákladnější dřív, než do toho strčíte ruce (a hlavu). Tady jsem holt ale pracoval pro Čechy a ti to mají jinak. Tam jsou všichni macha a mají to na háku. Někomu to vyhovuje a bude mu v té skupině dobře – a práce mu bude ubíhat. Vím, že tam tací lidé jsou. A když máte zkušenosti s donáškovou službou typu DHL, jsou to první lidé, na které bych vám zde v Austrálii doporučil se obrátit. A za další, když bych měl prachy a mohl jsem si prostě dovolit je utrácet, měl bych mapu, měl bych baterku, ty trasy bych si líp naplánoval a nejspíš by mi po karambolu srovnávání balíků vzadu s baterkou trvalo 15 minut a ne hodinu.

K tomu bych dodal, že jsem za ty dva dny najezdil asi 2300 kilometrů (tam na Central Coastu jsou to opravdu velké štreky), viděl jsem nádhernou přírodu (které jsem ale nemohl věnovat moc pozornosti) a dostal jsem jedinečnou příležitost k návštěvě těch skutečných Australanů (90 procent z nich aspoň působili jako čistokrevní Aussies) u nich doma a dostat z obyvatel Austrálie velmi pozitivní dojem. I když jsem přijel se směšně velkým zpožděním, všichni byli hrozně slušní a milí a říkali, že se nic nestalo. A měl jsem pocit, že to i zní upřímně. Nepamatuji si snad ani jednu výjimku. To by mi v Čechách znělo jako fantasmagorie.

Příští blog už nebude tragédie, ale velmi vtipná cynická komedie.

Autor: Jan Čábal | čtvrtek 20.9.2012 21:44 | karma článku: 15.98 | přečteno: 2640x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

29.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 80 | Diskuse

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 6.50 | Přečteno: 100 | Diskuse

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 20.13 | Přečteno: 503 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.13 | Přečteno: 585 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.60 | Přečteno: 237 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2414
Jsem intelektuál a milovnik piva v jednom.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...