Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O mych pracich v Australii 3

4. 09. 2012 13:22:52
Trable zacinaji. O ABN cisle. O delani technicke na aute. A spousta dalsich humornych story a mrazivych momentu, co me zde potkaly

Pracovat jako concierge na nočních šichtách není žádný med. Sice je mezi sedmou večer, kdy šichta začíná, a jedenáctou v noci, kdy se v gym vypnou světla a lidi vrací klíče, docela busy, ale pak najednou jako když někdo zatáhne oponu – je úplně mrtvo a není do čeho píchnout. Do dvou hodin ráno vydržím ještě jakž takž aktivně trollovat na fórech, s občasnou procházkou dolů ke smeťáku a nahoru k bazénu, nakonec ale, jakmile se mihne třetí ráno, hlava svolně padá dolů. Sem tam vystrčím nos ven a zametám vajgly, ale jak přibývají další minuty, vajglů zoufale ubývá a snadno se najdu, jak zametám vajgly před vedlejším hotelem. Concierge od vedle si mě zlostně měří, útrpně tedy znovu vyklepávám vajgly zpátky z lopatky a se staženým ocasem mizím za help deskem. A hele, vlastně než si vyrazím zuby ztěžklým dopadnutím hlavy do klávesnice, možná bych mohl napsat nový blog.

Můj začátek v restauraci Aqua Vista bych pojal jako první krůčky nemluvněte. Pomalu jsem se rozkoukával a pod ladným vedením mého libanonského manažera Michaela a Thajky Amelie jsem pomalu vklouzával do kůže číšníka. Nebo vlastně ani ne tak docela, protože co bylo mým úkolem, to bylo hlavně lítání s jídlem a sklízení ze stolu.

Na této restauraci bylo ale několik věcí zvláštních. Za prvé, restaurace byla v jedné velké místnosti rozdělena partou kytek na dvě sekce – na bar, kde si hosté objednávali pití, a na restauraci, kde si objednávali jídlo. Každá sekce měla svého vlastního manažera, který pracoval pod svým vlastním šéfem, a tihle dva šéfové pracovali pro majitele celého komplexu. Manažer baru byl Australan Francis, a za těch několik měsíců (asi 5 jich tuším bylo) tak nějak postupně propluli na povrch různé podprahové machinace a jeho snahy získat obě sekce pod sebe. O tom ale až později.

Druhá zvláštnost byla, že k hostům číšníci neběhali na objednávku jídla nebo pití – jídlo si hosté objednávali zvlášť u pokladen v každé sekci osobně. Věc značně nepohodlná, nicméně pochopitelná z důvodu úspor na zaměstnancích, a taky toho, že vyjma pátku, sobot a neděl, v restauraci se toho až tak moc nedělo. O sobotách večer byla restaurace velmi oblíbenou destinací pro večírky, přes nedělní obědy pak pro různé velké narozeninové oslavy.

Italské jídlo zde servírované bych označil za spíše průměrné, co hrálo prim a přitahovalo lidi, tak to byl zejména nádherný výhled do zálivu.

Nicméně od samého začátku mé práce jsem registroval několik podivností – například jsem byl Amelií, Michaelem, i naším bossem Joem několikrát upozorňován, ať za žádných okolností neuklízím na stole věci, co patří k baru (sklenice, flašky od vína a chlaďáky na bílé víno), že to je povinnost baru. A když se to prý nebude uklízet, všechno máme hned hlásit Joeovi (náš boss), co si to pak vyříká s Francisem. Díky tomu občas docházelo k obzvlášť mimořádně rozkošným tanečkům, hlavně v momentě, kdy byla restaurace totálně plná a rychlé uklízení a resetovaní stolu bylo naprosto esenciální.

Následně, čtrnáct dní po nástupu do práce se mi ozval Robert, a souběžně s číšnictvím začala i moje etapa v tiskárně. Práce to byla skvělá a dobře se hodila k práci číšníka. Já jsem typ člověka, kterého stereotypní práce začne hrozně rychle ubíjet. Tím, že jsem střídal dva diametrálně odlišné joby, jsem dostával toliko potřebné stimulanty, co mi umožnili vydržet tak dlouho v tak velkém zápřahu. Práce tiskaře byla pohodová, ale měla jednu silnou nevýhodu – byla to práce spíše sezónní.

Mezi největší klienty tiskárny Geon Group byla hlavně University of Sydney a CityRail (vlaková doprava po Sydney). A já, jako agenturní pracovní síla, jsem byl vždycky povolán, jen když dorazilo něco velkého, a to bylo před každým semestrem na dva měsíce velké množství práce, a pak jen ticho po pěšině. Nicméně, mému supervizorovi jsem se velmi zalíbil, a asi 3 týdny poté, co se práce dodělala, a já na čas skončil, mi najednou zavolal Robert, že mě Geon chce zpátky. Problém byl, že už jsem měl školu, a tak jsem se rozhodl k riskantnímu kroku – v restauraci jsem si řekl o platbu na ruku (což mne ochudilo o 4 dolary na hodinu), ale 20 hodin z Geonu týdně mi udělalo 3 týdny nájmu. Nebylo co řešit. V Geonu jsem pak zjistil, že měsíc poté, co jsem odešel, přišla zásilka ze CityRail, Dominic musel zaučovat nějakého Inda, co asi 2x vysypal inkoust při pokusu o jeho výměnu, neuměl vyndat ani jeden zaseknutý papír a vytiskl i několik špatně nastavených souborů (a v téhle tiskárně se tiskne po 100 a více kopiích) čímž způsobil lehké pozdviženi mezi manažery. Dominik požádal manažera, ať si zavolá pro mne. Všichni si úlevně oddychli a jelo se dál. Jenže CityRail se vytisknul rychle, a pak nebylo co dělat. Ale ani Dominic, a ani manažer neměli nic proti, když tam budu práci “simulovat” a dostávat za to placeno. Tak mě Dominic zasvětil do tajů finishingové sekce (kde se ty knížky slepují dohromady) a tam vždycky, když bylo všechno hotovo, tak jsem šel srovnávat krabice do skladu. A když bylo hotovo i to, tak jsem si měl něco vymyslet. Třeba zase krabice odsrovnat a srovnat je znova. A když už jsem je srovnal a odsrovnal několikrát, tak jsem se zeptal, jestli můžu jít domů. Poctivě jsem si napsal o jednu nebo dvě hodiny zkrácenou šichtu a letěl jsem autem domů.

Měl jsem to moc pěkně zajetý. Ještě ke všemu mi Amelie časem nabídla, ať jdu bydlet k nim. Doneslo se jí, že hledám nové bydlení. A mít práci 2 minuty jízdy od baráku je luxus, co se mi v tom období, kdy jsem pracoval ten 52denní maraton, náramně hodil. Ale všechno krásné jednou končí, a tady byl mechanismus nastaven příliš křehce.

Nejdřív začaly trable v tiskárně.

Šichty tam byly rozděleny na ranní a odpolední (a když bylo až moc busy, tak i na noční). Ta ranní se skládala převážně z Australanů, a bylo jich tam na to asi 10. Ta odpolední jsem byl já (Čech), Dominic (Malajsie), Cherryl (Čína) a Tao (Vietnam). Po páté odpoledne všichni odešli. A s Dominicem, coby leaderem teamu, jsme odváděli tak o třetinu více práce než 10ti členný ranní team. Hlavně Cherryl, které bylo asi tak 55, a nezadá si s klasickými českými sousedskými drbnami na dědinách, to velmi těžce nesla. Pokaždé o přestávce mi velmi barvitě líčila, jak na nás všechno ranní šichta hází, a jak to není fér, a jako způsob boje zvolila poněkud nešťastný způsob – neustále hučela do Dominica i do mne, ať neuklízíme po sobě, když mi někdo řekne, ať jdu dělat tamhletu práci, ať ji nedělám, protože to je odpovědnost tutoho a támhlectoho, a časem to došlo tak daleko, že se ke mě zprostředkovaně doneslo, že zrovna když jsem tam nebyl, tak Cherryl s Dominicem vzali kontejnery na papíry a vyházeli ho celý do skladu. Což mi řeklo pár lidí z ranních šichet, se kterými jsme se střídali a já s nimi sem tam pronesl slovo. Jak se mi Cherryl později snažila tenhle fuck-up vysvětlovat, prý po jejich odpolední šichtě chtěla ta ranní, aby udělali finální uklid po konci práce. Ale to prostě nestíhali, tak poté, co se dozvěděli, že na ně byla kvuli tomu podána stížnost, tak jim ruplo v kouli a vyházeli všechny koše - udělali tam řádný bordel.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat – Dominica sice nevyhodili, protože byl fakt, že neskutečně táhl odpolední šichtu, ale management se přišel zblízka podívat, kolik je tam práce a kdo tam co dělá – a já si ještě troufnul sem tam skončit o hodinu dvě dříve, v dobré víře, že dobrovolné ukončení mlácení prázdné slámy firma uvítá (a já si víc odpočinu). Chyba lávky – manager si to přeložil, jako že mě práce nebaví a už si mě nezavolali. Dominic byl samozřejmě spolu s Cherryl odejit a supervizor se snažil průser žehlit, co to šlo. Protože jsem patřil k odpolednímu týdnu, nejspíš se trochu toho hovna přilepilo i na mě.

Touhle dobou se mi zrovna krátila doba víz, tak jsem si z veškerých našetřených úspor zaplatil dva nové kurzy angličtiny. Získal jsem dalších 10 měsíců. A zároveň se mi blížil konec rega (technická) na autě.

Tak mi zbyla jen restaurace. Ale ne nadlouho.

Začalo to ještě tak měsíc zpátky. Pomalu najížděla zimní sezóna a hostů ubývalo. Do téhle doby jsem měl stabilní dvojšichty na sobotu, neděli, pondělí a úterý. Nejdřív se zavřelo v pondělí, pak na úterý a pak neděle odpoledne. Takže se mi množství šichet postupným okleštěním ztenčilo z osmi na tři. Ale pořád to ještě bylo dobré, na nájem jsem měl. Amelie mě varovala, ať se na Aqua Vistu vykašlu, a najdu si něco jiného. Ale neříkala proč. Sháněl jsem si pořád druhou práci, využívajíc výhody, že restaurace je placená na ruku, z toho důvodu jsem neříkal Joeovi, aby mě dal zpátky na papír. Pak to prostě přišlo. Amelie mi doma řekla, že Joe přišel o smlouvu, ihned zavírá restauraci a samozřejmě my všichni jsme bez práce. Nebyl jsem na papíru, takže žádné odstupné se pro mne nekoná, a já čerstvě po zaplacení víz, před zaplacením rega s poslední tisícovkou dolarů na účtu, jsem byl bez práce.

Ale ještě pořád jsem nepanikařil. S klidným svědomím, že něco se vždycky najde, jsem jel odvézt auto do autoopravny K-Mart, která byla nejlevnější dostupná. V té době už jsem asi 5 dní jezdil s autem načerno bez platné registrace, ale to bylo jen do restaurace a zpátky po bočních uličkách, takže až tak moc se toho nedělo. A pak přišla studená sprcha: aby auto dostalo takzvaný Pink Slip (autoopravna se kontrolou zaručí, že auto je bezpečné pro dopravní provoz), tak musím zaplatit $1150 za opravy. A v tom zejména byla výměna pneumatik ($350), výměna předního skla, kde byla asi 30cm prasklina, vedoucí z prostředku odshora ($300), oprava pravých dveří, které šly blbě otevírat (prej je to safety fail, když by byl požár, nemůžou mě lidi bezpečně z auta dostat či co), a asi 10 dalších malých kravin, které ve finále narostli do pro mne v té době obří sumy.

Co je to vlastně Rego? Pokusím se zde načrtnout proces, kterým se v Austrálii dělá obdoba české technické kontroly. Nejdřív se na auto udělá Pink Slip. Ten stoji $35 a automechanik zkontroluje, zdali auto vyhovuje podmínkám provozu na silnici. Ten platí 14 dni od doby provedení, a dá se udělat jen v případě, že registrace na auto nevypršela před delší dobou, než je 28 dní. Jestliže ale už je to delší doba, tak se dělá mnohem detailnější Blue Slip, co stoji asi $80 a při něm se provádí mnohem hlubší kontrola. Poté, co máte na autě aspoň jeden ze Slipů, tak si vyberete jednu z několika pojišťovacích společností, co vám dají tzv. Green Slip. Green Slip je australská obdoba povinného ručení, ale trochu pozměněná: povinné ručení se v Austrálii vztahuje jen na pojištění proti poškození cizích osob, nikoliv i majetku, jak je tomu v Čechách – respektive je v Austrálii legální jezdit s autem, co není pojištěné proti poškození cizího majetku – v případě havárie, kde jste viníkem vy, platíte všechno ze svého. Green Slip se může vydat na 6 měsíců, pokud od doby vypršení registrace neuplynulo víc jak 14 dni, a stoji $380 (+- $5, záleží od společnosti), jinak na 12 měsíců ($690 +- $5). No, a jakmile máte Pink Slip i Green Slip, tak jedete na Road Traffic Authority of New South Wales (tedy Správa Silnic v NSW) a tam vám dají za dalších $280 nálepku, co si nalepíte na okno. Má platnost po dobu platnosti Green Slipu. A můžete s autem legálně jezdit.

No, a to je zhruba těch $700 na půlroční rego, co jsem měl stranou, s tím, že jsem měl $300 na jídlo, nájem, a možná nějaké pidi opravičky. Ano, v koutku duše už jsem byl i připraven na to, že to přijde na prasklinku na předním okénku, kde jsem si už na internetu dohledal, že zhruba těch $300 být může. No, ale bohužel, dvě práce, do té doby považované za jisté, skončili, a oprava byla taková, jaká byla. Nechal jsem auto opravit a zaplatil první část oprav. Nechal jsem si nejnezbytnější peníze na následující 2 týdny, posunul platbu nájmu u Amelie (která z toho taky nebyla nadšená, neb ji taky vyhodili) a doufal v nejlepší. Ještě jsem poslal moji první (a dosud i poslední) žádost o peníze domů, ať mi pomůžou, jak nejvíc si mohou dovolit. Nejsem osoba, co sklání hlavu do dlaní, a šel jsem si hledat nové práce.

Chtěl jsem zúročit moje zkušenosti coby číšník. Rozdal jsem několik životopisů, ale na inzerátu od G8M8, co pravidelně chodí s nabídkami práce, jsem si všiml, že nějaký Karel hledá řidiče dodávky na rozvoz zboží. To mě zaujalo, mě řídit auto baví, řidičák mám, zkušenosti s řízením po Sydney taky, tak to by mohla být přece práce pro mě!

Zavolal jsem mu a on mi řekl, ať jedu za ním na Maroubru, že dáme pokec. Autem jsem si na takovou vzdálenost netroufnul, pokuta za $1000, když by mě chytili bez registrace (možná i víc, nevím přesně, kolik to je) mi v ten moment za to nestála. Po neuvěřitelných 2 hodinách, co jsem strávil v busu, jsem se dokodrcal na místo určení.

Karel mi představil svůj nový podnik, který rozjíždí. Do téhle doby rozvážel chleba, a byla to prý strašně easy práce, budu jako contractor přes Linfox rozvážet dodávkou po Sydney zboží, co si lidi objednávají přes Online Coles Delivery. Potřebuju si udělat Australian Business Number, Criminal Record Check a Safety induction Check. Asi jsem se Karlovy líbil, řekl jsem mu, že s dodávkou jezdit umím, a že jsem v Čechách krátkodobě rozvážel zboží přes DHL (už jsem se při tom lhaní ani nečervenal, jak jsem si na to v Sydney hezky zvyknul!), tak slovo dalo slovo, a až prý všechno budu mít, tak se do toho můžu pustit.

O ABN number

Zde okrajově vysvětlím, co to je, proč to na některé práce potřebujete, proč byste to legálně na některé práce mít neměli, a do jakých trablů se můžete dostat, když to sami vyplňujete přes internet, což jsem na doporučení Karla (je to děsně easy, to by si sama udělala i opice, to zvládneš doma sám) samozřejmě i sám dělal.

Takže Australian Business Number je australská obdoba Živnostenského listu. Děláte si to, když si chcete v Austrálii rozjet Business a Australian Taxation Office (ATO) si velmi zarputile hlídá, komu to dá, protože samozřejmě, když si sami pro sebe vyplňujete faktury (tzv. invoice), tak neudáváte, kolik hodin jste odpracovali, ale účtujete finální cenu za odvedenou práci. A tím se dá velmi dobře očůrat onen 20ti hodinový pracovní limit imigračním zákonem nařízený zahraničním studentům. Velmi esenciální je všechno ihned napoprvé vyplnit správně, protože jakmile odešlete blbě vyplněnou žádost, uděláte si u ATO černý puntík, a úředníci se v tom začnou rejpat. Teoreticky je možné, že když vyplníte žádost správně, ABN dostanete během 5ti minut – všechny počítačem monitorované pasti jste jako laboratorní myš s pomocí různých agentur přelstili, a jste za vodou. Pokud ale dáte na radu supermachra, děláte si to sami a odpovídáte podle svého nejlepšího svědomí, tak jste spíš za řekou Stix a Charón vám tam uťápne vaši udivenou hlavu.

Což samozřejmě potkalo mne – ona zrádná otázka byla, zdali si chci rozjet vlastní enterprise. No, já nic vlastního rozjíždět nechci, já pracuju už pro někoho, kdo vlastní enterprise má. A to byla ta chyba. Sorry, you are not entitled for ABN. No, černý puntík už jsem měl. A další dvě žádosti už se mi jen smáli. A co teď? Volám Karlovi o radu, a on se diví, že se mě to na vlastní enterprise vůbec ptalo. A zadal si tam, že jsi contractor? No nezadal, co je kontraktor? Ale vždyť sem ti to říkal ... nebo neříkal?

Prostě mám pro vás univerzální radu – ABN si nedělejte sami. Oslovte agenturu. Ne že byste se o možnost jej dostat navždy připravili. Jen budete čekat asi 2 měsíce, a pak budete muset úspěšně projít dalším dotazníkem – tentokrát ne řízeným počítačem, ale živou osobou z ATO, co vás telefonicky zpovídá. A že ale podává zákeřné otázky! Musíte být mistr improvizace a hodně si vymýšlet, pokud náhodou si nezadáte ABN ze správného důvodu. A ten je: jako podnikatel budete vyplňovat faktury za vámi odvedenou práci, ta práce nemá pevně stanovenou pracovní dobu, ale jen dobu trvání vykonávání práce, jste za špatně odvedenou práci přímo finančně zodpovědní, můžete si najmout i jiné lidi, co pro vás některou práci udělají, a vy jim fakturou zaplatíte, nakupujete materiál, který pro práci použijete, a následně vyfakturujete klientovi atd. atd. atd... prostě ABN se hodí pro opraváře, malíře, elektrikáře, instalatéry, atd. Ale kvůli tomu, že zaměstnavatelům najímaní lidí přes ABN odpadá obrovské množství papírové práce, odpadá placení superannuation (příspěvek na důchodové spoření) a můžou i studenty papírově zaměstnat na delší pracovní dobu, tak chtějí ABN i po lidech, který na něj legálně nárok nemají. Proto si musíte při živé konverzaci s úředníkem ATO hodně rychle vymyslet správné odpovědi.

V té době, co mi úředník zavolal, jsem to už ale nepotřeboval.

Více příště.

*Uvedené ceny berte, prosím, pouze orientačně, údaje jsem si pro napsání článku neověřoval. Většinu píšu okolo čtvrté páté ráno, když jsem na šichtě, a hlava mi padá do klávesnice. Ale tak nějak víceméně odpovídají.

Autor: Jan Čábal | úterý 4.9.2012 13:22 | karma článku: 16.44 | přečteno: 2098x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Anna Bukovanská

Neolenovost

Protiblém zkouškového ob dobí je přichozí za ním, „den poté“. Po výkonatých zkouškách nanejednou máte spoustu svobodného času, kterýste dřív, před dnempoté, strávili namáhavou o protikrastinaci a hloubkovým studiem.

17.1.2018 v 6:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 | Diskuse

Martin Čermák

Novinky v českých zoo v roce 2018

Loňský rok byl pro mnohé české zoo návštěvnicky velmi úspěšný, což se odráží v jejich možnostech dalšího rozvoje. A na co se tedy můžeme těšit letos?

16.1.2018 v 18:32 | Karma článku: 7.50 | Přečteno: 115 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Čísla hovoří jasně

V loňském roce (2017) se Egypt, pokud jde o počty návštěvníků, zřejmě definitivně odrazil ode dna. Svědčí o tom nejnovější statistika, kterou přinesla tamní média.

15.1.2018 v 9:15 | Karma článku: 9.94 | Přečteno: 296 | Diskuse

Michal Tříska

Úchvatné vyhlídky kolem řeky Vltavy - 1/3

Třídílný blog o úchvatných vyhlídkách okolo řeky Vltavy, které stojí za to vidět. Jako první je Smetanova vyhlídka

14.1.2018 v 17:00 | Karma článku: 14.77 | Přečteno: 340 | Diskuse

Petra Brabencová

Poletucha poletavá

Řeknu Vám, být sochou v Benátkách, není žádný med. Ať představujete sebe významnější osobnost či národní symbol, můžete si být naprosto jistí, že na vaší hlavě, vždycky bude sedět racek

14.1.2018 v 9:31 | Karma článku: 10.63 | Přečteno: 304 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2362
Jsem intelektuál a milovnik piva v jednom.




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.