Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O mych pracich Druha cast - Uz v Australii 6

21. 07. 2012 13:15:16
Dnes se podivame na moje zacatky v Sydney, jak jsem se dostal do hospitality prumyslu, a ze i jako student bez zkusenosti a potrebne skoly se muzete dostat na opravdu zajimavy post - treba tisknout knihy. O praci na farme a spatne zkusenosti s praci pro ceskou restauraci na Bondi Beach. Clanek je dneska trochu delsi. Doufam ze je ctivi a ze Vam ubehne jako voda. (Update 07/08/12: Diakritika doplnena)

Když jsem letěl do Sydney onoho mého osudového dne 11. listopadu 2010, tak jsem měl příležitost se v letadle seznámit s Filipem. Chvíli jsme po příletu mezi sebou udržovali kontakt a párkrát jsme byli spolu na výletě. Ihned někdy asi po týdnu a půl, když jsem ještě bydlíval v Redfernu na Chalmers Street, tak za mnou přišel a řekli jsme si, že bychom se šli konečně podívat někam na pláž. Mrkli jsme do mapy, kde všechno vypadá blíž, než jak tomu je ve skutečnosti, a píchli jsme prst do Bondi Beach. Hodil jsem si na záda batoh s par věcmi, jako je piti, jablko a hrušku, a šli jsme. A pořád jsme šli, směrem na východ, až nás nohy bolely. Sydney je totiž obrovská a na té mapě to není na první pohled úplně vidět.

Cesta nám trvala asi 2 a půl hodiny směrem tam. Neměli jsme lístek na autobus, neměli jsme ani ponětí, co kam jak vede, a ani kde jaký lístek koupit a kolik stoji... proste male dobrodrůžo. Když jsme konečně dorazili na Bondi v onom parnem dni, byli jsme umoření, zpocení a s čerstvým slunečním opálením okolo našich brýlí a rukávů na tričku. Byli jsme pruhovaní jak cesta pro chodce malovaná ožralým policistou.

Ale pak jsme uviděli naši spásu: Filip zahledl ono nám do té doby velmi dobře známé logo Gambrinusu na stěně hospody. Osud zavedl naše kroky přímo k české hospodě Hungry Czech. Bez dechu jsme se křížem pustili přes rušnou cestu a uvnitř malé hospůdky s neosobní atmosférou jsme si objednali božský nápoj králů. Sice stál asi $7.60, což je v přepočtu v té době, kdy byl dolar za 17 korun, asi 115 korun. Člověk byl ještě v té době čerstvě po příletu poněkud náchylný k přepočítávání každé kraviny. Vyplatí se kupovat si žvýkačku za $2.60? V Čechách bych utratil asi 60 korun. To ne. To je moc drahý, nejsem přece cvok.

Nicméně v onom poklidném momentě, kdy jsme vychutnávali nejistou chuť onoho moku (pravej Gambáč jsme z toho moc necítili, asi to sytili nějakým divným plynem), Filipa napadlo, jestli tam náhodou nemůže bejt práce. „Tak se zeptej, ne?” Filip pokrčil rameny a daroval mi úšklebek. Servírka se mihla okolo a z Filipa nevyšlo ani slovo. Jen tak dál matně čučel pod nohy. „Tak sleduj, jak se to dělá.” A tak jsem šel k pokladně. A zeptal jsem se. A oni mi odpověděli. Hledají nového kitchenhanda. Prý mám dropnout resume a oni si mě pozvou na trial.

Filip mi trošku vyčítavě sdělil, že to byl přece jeho nápad. No a? Když nebyl schopný se pohnout a pípnout, tak jsem s tím něco musel udělat. Za člověkem totiž práce sama nepřijde. Člověk musí přijít za prací.

Druhý den jsem si na klíně spíchnul resume s pohádkou o tom, jak jsem někde v Horní Dolní pomáhal vařit v restauraci Oáza a jak mi to pěkně šlo. To udělalo na paní šéfovou dojem a už jsem o tři dny později jel na trial. Představili mi italského kuchaře Roscheeho, co tam plácal pěkný langoše a začal jsem krájet cibuli, krájet maso, uklízet, mýt nadobi a tak nejak se akcne snazil pomahat, jak jen se dalo. Čtyři hodiny utekly jako nic a já šel domu s pochvalou, že jsem si vedl docela dobře. O tři dny později jsem měl přijít znovu. Tehdy jsem byl sice poměrně hodně sebevědomý, ale zeptat se na plat, na to jsem ještě moc odvahu neměl. Nu což, člověk se učí, chybami nejvíce. Tak jsem začal pracovat a bylo mi řečeno, že jsem si předtím vedl dobře, a že měli ještě jednoho zájemce, co před tím moc dojem neudělal, ale že mu chtějí dát ještě šanci, a ten kdo to bude dělat líp, tu práci dostane. Tak jsem začal opět, jak nejlíp jsem uměl. Sem tam jsem ještě něco nevěděl, kritický okamžik začal, když chtěl po mě Roschee nuck. ‘Whats nuck mate?’ Nuck! Bring me nuck! Pak ve velkém shonu přišla Markéta a řekla no přece DUCK!

On chtěl jen pitomou kachnu.

No, a to mi jaksi nedošlo, to N mu tam v té jeho hubě zvonilo opravdu silně, takže Nuck jsem nepřinesl. Pak mi na konci dali 50 dolaru jako moji první výplatu (už to bylo 8 hodin za oba dny, co jsem tam napracoval, tedy plat, když to propočtu, asi $6.25 na hodinu, což je v Sydney směšný) a šel jsem domu s tím, že mi zase zavolají, až budou mít šichtu. Podotknul bych, že kromě Roscheeho, což byl Ital, tam byla ještě česká majitelka, co jsem už zapomněl, jak se jmenovala, a pak Markéta, česká číšnice. Třetí den uplynul, tak jsem začal tušit nejhorší. Poslal jsem opatrně textovou otázku. Odpověď přišla, ať vydržím, že šichty budou.

Pátý den žádná odpověď. Tak jsem zavolal. A telefon byl típnutý. I podruhé, a potřetí pro jistotu vyzvonil do ztracena.

Nevadilo by mi, když by mě nevzali. Co mě štvalo, je, že si mě drželi jako zálohu a já trčel jak kůl v plotě a žádnou práci nehledal. Ale tehdy jsem byl ještě blbý, takže jsem to nechal plavat, i přesto, že jsem se necítil dobře zaplacený. Příště už vím, jak vyfuckovat se zaměstnavatelem, když něco začne smrdět. Aby náhodou nedošlo k mýlce, že zde dělám reklamu české restauraci na Bondi, tak bych rád varoval – polévky se tam míchají po vzoru správných českých restaurací z prášku, stejně tak svíčková. Ale langoše byli ucházející, to se musí nechat. Ty měli správnou českou chuť.

Pak jsem si chvilku hledal nějaké práce okolo. Poslal jsem aplikaci jako tiskař přes nějakou agenturu Command Group a asi 4 resume do 4 restauraci jako číšník. To byl začátek prosince.

Jednoho pátečního rána se mi ale ozval Jakub, se kterým jsem byl před odletem v kontaktu přes jeho blog, a pak s ním následně šel na výlet, na takovou procházku po pobřeží, trasa co vede od Coogee až po Bondi a má asi 7 kilometrů. Ten mi napsal, že jakýsi jeho kamarád, říkejme mu Petr, shání někoho, kdo mu pomůže umýt okna v office kancelářích ve městě. No, já se spojil s Petrem a ruka padla do rukávu, na sobotu 7 ráno jsem byl kdesi u Circular Key, Petr už na mě pomrkával ze zastávky a někdy k 7.30am jsme vyjeli do nějakého 20. patra. Dělníci rekonstruovali celé kancelářské patro, kde byla fůra oken. Na ty okna měli přijít jakési poloprůhledné folie, aby nebylo moc vidět dovnitř, a po rekonstrukci na těch sklech byla fůra fleků. Ty bylo potřeba vydrhnout, protože po přilepení folie by tam byly vidět a nic už by se s tím nesvedlo. Pracovali jsme s Petrem celých 10 hodin v kuse, drhli všechny fleky novinovým papírem a Petr mi řekl kus jeho příběhu. Před dvěma lety přijel do Sydney, živil se vším možným, nejlépe mu prý bylo, když dělal dělníka, to si prý přišel i na 1200 týdně, když měl ve škole prázdniny. Předtím ale, než tuhle práci sehnal, tak byl trošku party animal, rozfofroval fůru peněz a pak žil chvíli i na ulici. To ho nakonec probudilo a od té doby dře za 5. Pracuje 7 dní v týdnu a je sedřený jako vůl. To na něm ostatně bylo i znát, kolem sedmé večer jsem se cítil už trošku opotřebovaný, ale on začal vypadat jak oživlá mrtvola. Nu což, člověk musí být opatrný. Nakonec skončil pod křídly jakéhosi Slováka, co ho zaměstnával jako cleanera všude, kde se dalo, hlavně v office budovách. Petr mi po skončení poděkoval, dal mi kontakt na toho Slováka, a že prej mu mam říct, že me posílá Petr, nahlásit, co jsem dělal, kde jsem to dělal a kolik hodin jsem to dělal.

Onomu postaršímu pánovi jsem se dovolal. Po sdělení informací mi ten chalan vynadal, že tohle přece takhle nejde, že příště mu má Petr o me dát vědět a on mi dá práci, nicméně po chvíli se onen naštvaný člověk uklidnil a řekl mi, že to není moje chyba a omluvil se mi. Do týdne mi přistálo na účtu 180 dolarů a já konečně pocítil, co to je pracovat v Sydney a dostat za to dobře zaplaceno. Byla mi přislíbena další práce, ale to se už pak bohužel nikdy nestalo.

Moje zásoby peněz se tenčily a Vánoce se blížili. Chodil jsem kolem po byte už trošku připosraněji, jak se mi nikdo na inzeráty neozýval. Jednoho dne jsem přišel domů, a můj spolubydlící se ptá: „Máš příští týden čas?,“ Rád bych řekl, že ne, ale bohužel, nikdo mi dosud nezavolal. „A nebojíš se tvrdě makat?“ „Ty vole, pro to jsem se narodil!“ Na to se zasmál a tak mi nabídnul, že s ním můžu odjet na pět dní na farmu jeho kamaráda, Cona, který byl zároveň i náš realitní agent. Můj spolubydla byl s ním velký kamarád a tak mu Con nabídl, že mu může rekonstruovat vilu, co má na farmě ve Swan Bay, což je kousek za Newcastlem.

A tak jsme se za dva dny ráno ve 4,00 spakovali a jeli jsme na pracovní dovolenou do nádherného kouta. Swan Bay je zátoka, a ten Con tam vlastní velkou dřevěnou chatu obklíčenou divočinou. 10 metrů od pláže, teploučký záliv, ústřicová farma a jen já a můj spolubydlící. Jo, to tu romantiku trosku kazilo, přeci jenom bych se raději koukal na zadek opačného pohlaví. Ale co člověk nadělá, málokdy je něco dokonalého. Bydleli jsme v campervanu, co byl expandovaný do malé kůlničky, takže se v něm spalo velmi pohodlně na palandových postelích. Účelem práce bylo udělat finální úpravy před velkou vánoční párty, co tam chtěl Con za týden pořádat. Takže jsem bílil, sekal trávník, připravili jsme trámy na základ terasy, vyměnili stará okna za plastová, a tak podobně. Vstávali jsme v 6 ráno a de facto pracovali až do 10 večer. S tím ale, že jsme si přes den udělali občas pauzu, a šli se podívat na cíp poloostrova, koupali se v krásně teploučké vodě. Každý večer grilovačka, a všude okolo spousta divoce žijících živočichů, co se normálnímu člověku poštěstí spatřit leda v zoo. Pod nohou se mi mihla asi tři čtvrtě metru velká manta, v noci, když padla tma, jsme baterkou spatřili milion prťavých krabů, a jednou jsme přistihli i jednoho obrovského kraba, co měl bezmála 30 centimetrů. Mám z toho poloostrova opravdu hodně krásných zážitků, a i když jsem byl hodně sedřený (můj spolubydla mě celou dobu honil jak nadmutou kozu), je to jeden z nejlepších výletů, co jsem tu v Sydney absolvoval. A dostal za to krásných 800 dolarů.

Vedl jsem si prý hodně dobře a udělali jsme více práce, než se čekalo. Když Con přijel toho 22., kdy jsme končili, tak nevěřícně koukal, co jsme všechno postavili. Můj spolubydla mu vyčetl, že nenakoupil dost materiálu, že jsme toho mohli udělat mnohem více.

Nicméně, byla to jen taková jednohubka. Můj spolubydla se mě snažil na tu farmu dostat znova. Že tam bývá přes týden dost sám, a pomoc se vždycky hodí. Ale jak mu bylo sděleno, šlo hlavně o tu párty, a Conovi perfektně vyhovovalo platit jen jednoho pracanta. Takže jsem nadále zůstal na holičkách.

Uplynuli Vánoce, Nový rok, a po týdnu mi zase začalo téct do bot (těch 800 šlo na nedoplacené 3 týdny nájmu a na zaplacení dalších 2 týdnů dopředu), měl jsem v kapse posledních 250 dolarů. Poslal jsem zase pár resume do různých zákoutí Sydneyských restaurací. Nějaké peníze mi měli přijít z domova, kde jsem si zrušil stavební spoření Raiffeisen, a ještě někde na aukci v Plzni u Houdka se mi válela elektrická kytara za 15000 Kč, nicméně do doby, než se prodala a než mi přišli peníze z Raiffeisen, kde trvá 3 měsíce od podání žádosti, než dorazí na účet, tak jsem musel vyžít s tím, co jsem si sám přivezl. Spousta lidi v mé situaci na tom ale byla i hůř, protože měli v Čechách sekery, co zatnuli, aby se sem dostali, a museli je splácet. To naštěstí můj případ nebyl, práce grafika mi umožnila si udělat dobrý základ, který mě hodně v mých začátcích v Sydney podržel. Ale ten už docházel. Sydney je drahé město a 150 týdně za nájem + nějakých 50 dolarů za dopravu, jídlo a kredit vám vyžere účty ani nevíte jak!

No, a když už začínalo jakože být fakt bledě, tak se mi konečně ozvala restaurace v Drummoyne! Bylo potřeba, abych byl celý v černém. Zavolali mi s tím, že mám dorazit za dvě hodiny na trial. No, člověk se naučil další lekci – být vždy připraven. Letěl jsem rychle do city do Lowes nakoupit nejlevnější černé kalhoty a černou košili (7 let staré černé boty ještě z časů tanečních jsem měl s sebou. A ano, ještě mi pořád byli), a už jsem jel do Drummoyne. Bohužel, nějak špatně jsem si očíhnul mapu, a vystoupil jsem o trochu dříve, v Rozelle. Tam jsem v přístavu plným různých malých firmiček hledal restauraci. V životě o ní nikdo neslyšel, a všichni se moc divili. Dokud jsem nezmínil Drummoyne, čímž jsem byl poslán o poloostrov dále. V Drummoyne se mi představila Amelie, Thajka, co tam pracovala se svým partnerem/nepartnerem Lukem. Vlastníky byli Libanonci, ale to jsem tehdy nevěděl, a to je dobře, protože o Libanoncích jsem slyšel hrozné příběhy, a v mojí hlouposti kdovíjak bych na to zavolání zareagoval, když bych si toho byl vědom. Nicméně, dorazil jsem tam v 11 ráno, a Amelie mi začala ukazovat, jak dávat ubrousky, jak vítat zákazníka, představila mi menu a jakým způsobem poskytovat customer service. Všechno pro mě bylo velmi nové, protože jako zákazník v českých restauracích jsem nikdy žádný customer service na sobě nezaregistroval. Veškerá moje know-how, jak se v restauraci chovat, je taková, abych nenasral číšníka a on byl ochotný za mnou přijít aspoň do půl hodiny a milostivě mi umožnil si něco objednat. Pravidlo číslo 1: moc se neptat na jídla, jaká jsou, a pravidlo číslo 2: nepískat na něj ani jakkoliv neukazovat, jinak mě bude ignorovat. A pravidelně jsem nechával vždycky dýška tak okolo 5-10% (5-20 korun), ať už byla služba nebo jídlo jakékoliv. Když bych tam šel příště, tak aby mi nenaplivali do piva.

No, a tak jsem byl představen manažerovi Michaelovi, o kterém jsem si naivně myslel, že je Ital, a začal jsem pracovat. Dostal jsem 8 šichet týdně, ale teď vám něco povím – pracovat v hospitality je trošku ošemetné. Většina restaurací řeší svoji situaci tak, že mají otevřeno na dvoušichtový provoz – od 12.00 do 15.00, a pak po pauze od 16.30 do 21.00 (o pátcích a sobotách do 23.00 může být taky), a tím to končí. Takže když pro takovou restauraci začnete pracovat, tak máte zabitý celý den, když dostanete double šichtu – když dostanete 6 hodin, které jsou rozděleny do 10ti hodin. To je obrovská nevýhoda práce v hospitality. A stejně to tak bylo i tady. Nicméně, Michael a Amelie mě naučili všechno, co o customer service a hospitality věděli, a zkušenosti se mi enormně hodili do budoucího života. Plat byl zpočátku slušný, něco okolo 18.50 čistého na hodinu, o public holiday 2.5 násobek, tedy 45 dolarů na hodinu. Měl jsem průměrně 15-22 hodin týdne, podle toho, jak bylo busy. Práce mi vydržela 6 měsíců. Co se ale stalo, že někdy asi po týdnu, co jsem tam dělal, tak se mi ozvala druhá práce – a to byl ten printer (tiskař). Ozval se mi Robert z Command Group (bylo to nějaký měsíc poté, co jsem si podal CV), a že prý shlédnul moje resume, a jestli bych nechtěl pracovat jako tiskař v jedné malé rodinné firmičce v Chatswoodu.

A teď: co já vím o tiskaření? Nějaké základy mám z pohledu grafika. Jako grafik jsem připravoval v Plzni dokumenty v pdf. Různé letáky, plakáty, zúčastnil jsem se i vytváření PR kampaní a občas jsem skočil do nedaleké tiskárny vyzvednout vizitky. A tam jsem občas od pultu zahlédl, jak taková tiskárna vypadá, a i šéf mi v práci dal nějaké základní vědomosti o procesu tisknutí dokumentu, protože to bylo nezbytné pro moji práci. Ale to je asi tak všechno.

Nicméně, v tom inzerátu bylo zmíněno, že se tiskne na černobílé digitální tiskárně xerox 6050 nebo tak něco (už si to moc přesně nepamatuju), prostě obrovská čtyřmetrová kráva s pěti šuplíky, kam jste různě namíchali několik typů papíru, a ke konci vám vylezla kniha. Na internetu jsem si našel tuhle tiskárnu, dohledal podobnou a podle toho si ‘upravil’ resume. Jo, nějaké dva roky jsem dělal v Čechách grafika a pak čtyři roky tisknul v tiskárně Král a pak ještě dva roky dělal ve finishing sekci někde támhle v tiskárně u Dalmiena. Vyznám se v tiskárně Xerox 8020, ale možná je tahle trošku jiná, a budu potřebovat sem tam něco ukázat a rychle se zaučím. Lež jako věž, ale člověk se naučí věřit svým schopnostem. Musí. Nebo neuspěje. Kdo se bojí, nesmí do lesa se říká.

Tak mě poslal na interview. Zpovídala mě milá dáma, která mne pak poslala dolů za jedním chlapíkem, co tam tisknul na té obrovské krávě. Ten se mě ptal na různé věci a já jsem improvizoval, až ze mě stříkalo, diskusi jsem svedl do oblasti, které rozumím – zmiňoval jsem různé grafické programy, snažil se mluvit velmi sebejistě, aby vypadalo, že jsem perfektně v obraze, a pak ukazoval na různé šuplíky na té krávě a vymyslel si všechno možné. Chlapík uznale pokyvoval hlavou a paní šéfové řekl, že se v tom vyznám. Nicméně paní šéfové vadilo, že nemůžu pracovat fulltime. To řekla i Robertovi, spolu s tím, že jsem ji přesvědčil, že tomu rozumím, ale že me na tohle zaměstnat nemůže. No, a Robert, teď už si u mne jistý v kramflecích, mě zaměstnal u jejich největšího a nejprestižnějšího klienta – v Geon Group v Pagewoodu. Neskutečně obrovská budova s dobrou stovkou offsetových tiskáren v hale, kde jste stěží viděli z jednoho konce na druhý. A měl jsem být tiskař v Digital section. Spravoval jsem dvě tiskárny. V té době jsem měl ještě pořád prázdniny na dobrých 7 týdnů dopředu. Moc milý chlapík, Malajsian jménem Dominik, co tam dělal supervizora, mi ukázal, co se dalo, a postěžoval si, že mu tam pořád posílají nové lidi, co ničemu nerozumí, on jim vše trpělivě vysvětlí, a oni vždycky někde něco pohnojí a už se znova neukážou. Tak vyjádřil naději, že já jsem aspoň trochu z oboru, a že zůstanu delší dobu, když mě do všeho zasvětí. Bohužel, z oboru jsem nebyl, ale jsem dobrý šoumen, tak jsem se mu ukázal jako mistr světa, ředitel zeměkoule, co už začal chrlit magazíny, ještě když tahal kačera na provázku. Budiž mi k dobru, že se učím rychle. Za krátkou dobu jsem vstřebal všechno ohledně tiskárny, a dvě základní věci – celý trik je v tom, správně číst zadání, a vědět, jak vyndat zaseknuté papíry. Obě tiskárny už jely 2 roky bez žádné generální údržby, a velmi často a velmi rády se obě svorně zasekávaly. Ale udělal jsem si jméno, dostal jsem šichty, a už jsem bez problému jel. 17 hodin v restauraci, 24 hodin v tiskárně, a člověk měl najednou 900 dolarů týdne.

Problém byl, že jsem makal přesně 52 dní v kuse a bez přestávky. V honbě za mamonem jsem jel jako šroub, a můj největší nepřítel byly australské čtyřicítkové teploty a ledničkové autobusy. Dojíždění z Redfernu do Drummoyne a z Redfernu do Pagewoodu si začalo vybírat svou daň – po padesátém dni tohohle maratonu mě skolila čtyřicítková teplota. Byly příšerný vedra a ty busy byly tak šíleně vychlazené, že můj imunitní systém pověsil svou práci na hřebík. Naštěstí mi ale v té době přišlo od Raiffeisen pojištění v celkové hodnotě asi 900 dolarů. Dal jsem dalších 800 dolarů k tomu a koupil jsem si Hyundai Excel. To auto mi zachránilo život. Už žádné mrznutí v busu.

V restauraci se bohužel zrovna blížil víkend. Auto jsem koupil ve čtvrtek, v pátek jsem skončil v práci o 4 hodiny dříve, protože jsem úplně hořel. Sobota a neděle byla restaurace a měli narváno, takže mě nemohli postrádat. Ale odpustili mi aspoň obědovou sobotu a nedělní večer. Na zbylé dvě směny jsem šel s horečkou, kdy mě bolely svaly po celém těle. V noci jsem měl halucinace. V pondělí ráno to bylo přesně 52 dní, co jsem měl naposledy volný den. Dva dny jsem propotil v posteli, dostal pokutu za parkování (protože u mě v Redfernu na ulici je přes pracovní dny povolené stání zadarmo jen do dvou hodin, takzvaná 2P zóna mezi 8 ráno a 6 večer) a mě bylo pomalu jasné, že to s tím autem nebude tak jednoduché. Když jsem se pak zmínil v restauraci, že hledám nové bydlení i s parkováním, Amelie se mi nabídla, že můžu bydlet u nich v malé místnůstce v Drummoyne. Slovo dalo slovo, a po týdnu a další pokutě jsem se stěhoval.

Místnůstka byla fakt prťavá, sotva se tam vešla postel a vedle ní malá skříň a počítač, ale za 100 dolarů týdně + jednou za 3 měsíce podíl na energiích, no neberte to. Do první práce jsem to měl pět minut autem, do druhé sice trošku dál, ale pořád se to dalo. Jen už mi pomalu zase začínala škola, takže jsem musel vymyslet, jak si zachovat práce obě. V restauraci jsem se zeptal majitele, a ten mi řekl, že mi může dávat 15 dolarů za hodinu na ruku. Pohoršil jsem si o 4 na hodinu, ale když si můžu nechat 20 hodin v tiskárně, kde čas ubíhal úplně v klidu, a do toho restaurace pořád nějakých 17 hodin, tak jsem měl i při škole velmi slušný příjem okolo 550 dolarů týdně.

A tak začala moje nová etapa.

Tím ale problémy zdaleka neskončily. Technická na autě (v Sydney takzvané Rego) se pomalu blížila ke svému konci, a zároveň i moje víza.

Příště napíšu o svém konci jak pro restauraci v Drummoyne, tak i v tiskárně, jak jsem přežíval na posledních 200 dolarech, opravě auta, a nových příležitostech, co nevyšly tak úplně skvěle, čímž byla zejména práce pro Ondru, pro kterého jsem přes Linfox dodávkou rozvážel nákupy do rodinných domů, a pak také práce v další malé italské restauraci, co vedl chlap z Koreje.

Autor: Jan Čábal | sobota 21.7.2012 13:15 | karma článku: 15.10 | přečteno: 1754x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Anna Bukovanská

Neolenovost

Protiblém zkouškového ob dobí je přichozí za ním, „den poté“. Po výkonatých zkouškách nanejednou máte spoustu svobodného času, kterýste dřív, před dnempoté, strávili namáhavou o protikrastinaci a hloubkovým studiem.

17.1.2018 v 6:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 42 | Diskuse

Martin Čermák

Novinky v českých zoo v roce 2018

Loňský rok byl pro mnohé české zoo návštěvnicky velmi úspěšný, což se odráží v jejich možnostech dalšího rozvoje. A na co se tedy můžeme těšit letos?

16.1.2018 v 18:32 | Karma článku: 7.50 | Přečteno: 115 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Čísla hovoří jasně

V loňském roce (2017) se Egypt, pokud jde o počty návštěvníků, zřejmě definitivně odrazil ode dna. Svědčí o tom nejnovější statistika, kterou přinesla tamní média.

15.1.2018 v 9:15 | Karma článku: 9.94 | Přečteno: 296 | Diskuse

Michal Tříska

Úchvatné vyhlídky kolem řeky Vltavy - 1/3

Třídílný blog o úchvatných vyhlídkách okolo řeky Vltavy, které stojí za to vidět. Jako první je Smetanova vyhlídka

14.1.2018 v 17:00 | Karma článku: 14.77 | Přečteno: 340 | Diskuse

Petra Brabencová

Poletucha poletavá

Řeknu Vám, být sochou v Benátkách, není žádný med. Ať představujete sebe významnější osobnost či národní symbol, můžete si být naprosto jistí, že na vaší hlavě, vždycky bude sedět racek

14.1.2018 v 9:31 | Karma článku: 10.63 | Přečteno: 304 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2362
Jsem intelektuál a milovnik piva v jednom.




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.