Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O Australské klimatizaci - Už v Austrálii 4

25. 04. 2011 8:56:25
Vůbec bych se nedivil, když by výrobci klimatizace byli napojení na textilovky zaměřující se v Austrálii na "zimní" oblečení. Nějak se prostě ty hadry udat musí ne?

„Jednu colu bez ledu please.“

„Bez ledu? Můžeš mi říct, proč to chceš bez ledu?“

„Protože tu lítám pořád do kola a když to do sebe rychle hrnu, tak mě studí zuby a pálí v krku.“

„No jo, to máš pravdu no.“

Odejdu od pultu a letím do kuchyně, protože jsem slyšel hlasité cink cink cink, což znamená, že se tam zase hrnou nová jídla. Když se vrátím zpátky k baru, vidím tam pohár hnědočerné tekutiny. Rychle ho popadnu, zamumlam slova díků a žíznivě to do sebe nakopnu.

„ÁÁÁ – říkal jsem bez ledu!“

„Jej, sory, jsem zapoměla. A proč to chceš bez ledu?“

A takhle pořád do kola. Za ty dva měsíce jsem už naučil dva barmany ze sedmi, aby mi do žádného drinku nedávali automaticky půl sklenice ledu. Zbylích pět jsou zoufalé případy. Nedokážou to pochopit, a když jim to důkladně čas od času vysvětlím, a už už si říkám, že jim myšlenka zakotvila, tak stejně tam zase příště přiběhnu a dostanu coca colu / sprite / squash s ledem.

Australani jsou totiž posedlí chlazením. Chlazením všeho a všech. Tuhle jsem si takhle hezky pěkně uhnal pořádnou chřipku. V době největším veder jsem pracoval sedm dní vkuse ve dvou pracích najednou. Bylo to v době prázdnin. Bylo dobré, že jsem bydlel ještě v Redfernu, což bylo v takovém středu mezi oběma pracema. Restaurace je v Drummoynu a jezdila mi tam přímo od zastávky u baráku m50ka, a tiskárna je v Banksmeadow, to je trochu napravo od Mascotu v Botany Bay, kam mi jezdila 310ka.

To je všechno krásné, kdyby každej autobus nebyla pojízdná lednička. Takhle venku v té době bejvalo na sluníčku 35-38 stupňů. Takže si vyjdu pěkně z domu a než dojdu na zastávku, jsem zpocenej od hlavy až k patě. Za těch pět minut lehké chůze se tělo zapotit stihne. Sedím teď na zastávce v úmorném vedru nějakejch v průměru 15-25 minut. Autobusy totiž zásadně přijedou buď o pět minut dříve než je napsáno na zastávce (co jsem to ale zmerčil, tak na potvoru začali jezdit dokonce asi o 10 minut dřív, nebo já nevím prostě, vždycky jsem tam čuměl aspoň 20 minut!) nebo naopak o 10 minut později. Takže teď tam takhle hezky vypečeně sedíte a přijede prodavač zmrzliny. Pardon, autobus. Už při otevření na vás foukne krásnej arktickej vzduch. Řeknete si, to je blaho ty vole. Uvnitř busu může bejt nějakejch 18-23. Ale pak si tam někam dozádu sednete a po pěti minutách vám začně naskakovat husí kůže a začnete se klepat. Asi jako když v zimě jedete v přetopené lokálce českých drah a pak zpocenej vystoupíte do té klendry venku a zjistíte, že jste si zapoměli bundu a mikinu ve vlaku. A vlak ujede.

Takhle v té lednici překopáte 20ti minutovou cestu do práce. Pak z busu vylezete do toho příšerného vedra a musíte v tom jít pěšky až do továrny Geon group. Tam vlezete a uvnitř mají opět nějakejch 20 stupňů.

Vydržel jsem to takhle asi 14 dní, než někedy ve středu mi začlo silně škrábat v krku. V ten moment jsem si začal naštěstí shánět auto a našel jsem na gumtree jakýsi Britský pár, co prodával Hyuindai Excel Sprint v dobrým stavu za docela přijatelnou sumu. Slovo dalo slovo a už jsem si to štrádoval busem do Kings Cross. Chvilku jsme se tam naháněli kolem zdejších hostelů a backpacker hotelů, než jsem konečně seděl v autě a po zkušební jízdě jsme si plácli. Poprvé si řídím na levé straně silnice, ale musím říct že bez problémů. Akorát si pravidelně místo blinkrů pouštím stěrače. Šaltpáka a pedály jsou orientovány stejně. Dojel jsem domů s příšerným bolehlavem a druhý den jsem dojel do Banksmeadow do tiskárny autem. Přijel jsem ve tři, ve čtyři by jste si na mém čele mohli udělat volský oka. Skončil jsem polomrtvej v šest, v Colesu koupil Septolex a Paracetamol (+ Codeine, prej je to na horečku a bolest v zádech) dojel domů, vypil litr čaje a umřel v posteli. Venku bylo nejakejch 36 a já zabalenej v tej své nové zimní peřině (bylo léto, takže zimní byla ta nejlevnější co v krámech měli). Když jsem se o 12 hodin později dehydrovanej vzbudil, měl jsem pocit, že sem v parní lázni. Nebo spíš v parním bazénu. Takhle jsem se ještě nespotil snad nikdy v životě. Píšu Michaelovi zprávu, že sice asi pracovat jít můžu, ale že tam možná omdlím. „To zvládneš Jane, odpouštím launch šichtu, na večer přijď, jinak jsme v prdeli!“ píše mi. Nojono, sobota a kanape menu. To se tam zase zavře a já tam s Amelií budu rozdávat Spring Rolls, Chicken Scewers, Pizzu, Lamb Skewers, Meet Rolls a další pochutiny.

Je teda fajn, že mi Michael odpustil každý den jednu směnu ze dvou. Ale tu druhou jsem prostě přijít musel. I když jsem měl 40ku. Jinak by tam prostě náhradu nesehnal. Amélie s Lukem totiž když nemaj směnu, tak jsou prý hrozně zaměstnaný. Luke má druhou práci a Amélie spí. Amélie pracuje 30 hodin v týdnu a zbytek prostě jenom chrápe. Ale což no, já jí rozumím, když se člověk začne probouzet pravidelně po obědě, tak se mu těžko odnaučuje, aby taky dělal něco jiného než makal a spal. A pracovat delší dobu s Michaelem bez psychiatra nelze.

V pondělí sem začal ztrácet hlas. Za chvíli jsem mluvil jak správnej grindcore vocalist z death metalové kapely. Stačilo by si napudrovat xicht na bílo, postříkat krví a iluze by byla dokonalá. Repliky typu „Have you enjoooooyed yooour meeeeeal?“ „Would you like a deseeeert?“ dodali na jisté bizarnosti. Přidejte pár riffů a nový death metalový song je na světě. Oni tam beztak zpívaj kraviny, to za a), a za b) jim nikdo nerozumí. V úterý mi Michael řekl, ať jen uklízím a sklízím jídla, že on raději bude obsluhovat zákazníky sám. Mohl bych některé vystrašit, že na ně při obědě vychrchlám plíci.

No, a jak nemoc začala, tak taky rychle skončila. Předpokládám, že za to asi plně vděčím autíčku. Tam si zapnu klimatizaci a za chvíli dorovnám teplotu na okolí a je mi hej. Když bych to fáro neměl, tak bych tu asi vypustil duši. Nebo si uhnal nějakou exotickou breberu, třeba hnisavou angínu. Makal jsem celých 55 dní vkuse bez jediného dne volna. V obou mých pracech je klimatizace a venku zrovna bylo peklo. I když co jsem slyšel, s minulým rokem se to nedá srovnat.

Ale s tou klimatizací a posedlostí chlazením, na to si tu asi budu zvykat ještě hodně dlouho. Do Colesu si pravidelně beru mikinu. Venku je vedro a uvnitř je jak na severním pólu. Jít kolem těch boxů bez mikiny je bezva hypotermický zážitek. Asi jako když vylezete ze sauny a skočíté do studené vody. A pak vám tam nasypou na krabici valník ledu. Stejně tak to máte s bankama. Už se nedivím, že když jsem jel ráno busem do školy, tak i navzodry předpovědím na 35ti stupňovou výheň (ve stínu, na slunci je víííííííc) vedle mě sedí businessman nabalený v černém kvádru. Po určité době by mě nevyvedlo z míry ani když by měl přes to ještě péřovku. A beranici.

Autor: Jan Čábal | pondělí 25.4.2011 8:56 | karma článku: 16.44 | přečteno: 2165x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Anna Bukovanská

Neolenovost

Protiblém zkouškového ob dobí je přichozí za ním, „den poté“. Po výkonatých zkouškách nanejednou máte spoustu svobodného času, kterýste dřív, před dnempoté, strávili namáhavou o protikrastinaci a hloubkovým studiem.

17.1.2018 v 6:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 42 | Diskuse

Martin Čermák

Novinky v českých zoo v roce 2018

Loňský rok byl pro mnohé české zoo návštěvnicky velmi úspěšný, což se odráží v jejich možnostech dalšího rozvoje. A na co se tedy můžeme těšit letos?

16.1.2018 v 18:32 | Karma článku: 7.50 | Přečteno: 115 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Čísla hovoří jasně

V loňském roce (2017) se Egypt, pokud jde o počty návštěvníků, zřejmě definitivně odrazil ode dna. Svědčí o tom nejnovější statistika, kterou přinesla tamní média.

15.1.2018 v 9:15 | Karma článku: 9.94 | Přečteno: 296 | Diskuse

Michal Tříska

Úchvatné vyhlídky kolem řeky Vltavy - 1/3

Třídílný blog o úchvatných vyhlídkách okolo řeky Vltavy, které stojí za to vidět. Jako první je Smetanova vyhlídka

14.1.2018 v 17:00 | Karma článku: 14.77 | Přečteno: 340 | Diskuse

Petra Brabencová

Poletucha poletavá

Řeknu Vám, být sochou v Benátkách, není žádný med. Ať představujete sebe významnější osobnost či národní symbol, můžete si být naprosto jistí, že na vaší hlavě, vždycky bude sedět racek

14.1.2018 v 9:31 | Karma článku: 10.63 | Přečteno: 304 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2362
Jsem intelektuál a milovnik piva v jednom.




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.