Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Po dlouhé době - Už v Austrálii 3

26. 03. 2011 14:49:41
Tak, a nastěhováno. Počítač postavený vedle postele, pomalu zapínám ... a protože nemám internet, tak píšu a konečně se náhodní kolemjdoucí mohou dozvědět, co se tady vlastně se mnou děje. Tak se pohodlně usaďtě a čtěte. Snažím se v mém blogu nic nepřehánět, nic nevymýšlet a zároveň nic nezamlčovat. Nepíšu konstatně jak šli události za sebou. Prostě jsem jen sedl a psal a psal jak ke mě vzpomínky pčicházeli. V dalších článcích doplním mezery, pokud jsem třeba na něco zapoměl, nebo mi nesedlo to sem momentálně teď přidávat, protože by to vyjelo z kontextu.

Tak se omlouvám všem, kteří marně a tak dlouho čekali na můj další článek. Předem se studem (ale ne zas tak velkým) přiznávám, že za to mohla z velké části lenost, a v druhé řadě také velmi velký pracovní zápřah. Jo, a možná bych měl dodat, že nebýt toho, že jsem se zrovna dneska přestěhoval do nového bydlení (pro kontinuitu dodávám, že je to poprvé za celý můj pobyt v Austrálii), a prozatím není možnost se připojit na net, tak jsem si řekl, že dneska ten jeden pitomý článek nějak dolouskám dohromady, než si ten desetimetrový FTP kabel koupím. Přesně tak, díky nemožnosti připojit se na net, jsem se konečně dokopal k tomu dát dohromady pár písmenek.

Od prvního kroku zde v Sydney až doteď jsem bydlel v docela velkém pokoji v Redfernu, na Chalmers Street 236.

Je to ten šedivej uprostřed. Jako jediní s Pavelm v celém domě jsme měli i balkon.

Je to ten šedivej uprostřed. Jako jediní s Pavlem v celém domě jsme měli i balkon.

Měli jsme největší místnost. Ty dveře vpravo jsou koupelna, záchod a sprcha v jednom. Každá místnost to tam tak měla.

Měli jsme největší místnost. Ty dveře vpravo jsou koupelna, záchod a sprcha v jednom. Každá místnost to tam tak měla.

V celém domě se mnou bydlelo asi 12-14 lidí, počet se průběžně měnil. Svůj room jsem sharoval se spolubydlícím Pavlem. Pavel je 45letý bláznivý Čech, se kterým jsem výborně vycházel, a v mém novém bydlení bude asi jediným důvodem, proč mi můj starý domov bude chybět. Je to ztřeštěný člověk, se kterým jsem si perfektně sedl jak s humorem, tak pozitivní náladou, názory, muzikou... Občas něco uvařil on pro mě, sem tam něco já jemu...

Sleduju Loganův útěk a hlavní protagonistka si zrovna mění v zamražené jeskyni šaty. Je nahá. Pavel přišel právě domů a prudce otevřel dveře.

„Wuchůůůůůů jááááááááye“ Pavel rád imituje jeden popěvek z rádia.

„Na co to koukáš vole, to je tak padesát let starý.“

„Zdar. Nojono, já mám rád postapokalyptický filmy, a tohle je prostě stará klasika.“

Pavel pozvedne obočí. „Uhm...“ Chvíli sleduje tu babu, jak se převlíká.“Ty vole, já bych to z ní strhal a udělal jí aspoň paterčata!“

Další den Pavel sedí doma u notebooku a prohlíží auta (chce si nějaké koupit a už asi půl roku brouzdá po aukcích a serverech a neustále spekuluje, co by mu asi nejvíc sedlo), když zrovna já přijdu domů.

„Co tady chceš?!“ Ptá se mě. Nováčka by to vyvedlo z míry, ale já jsem starej mazák.

„Du sem bydlet vole!“

„Muhahá! To já tě jen tak zkouším.“

Pavel, když jsme spolu byly ve Swan Bay a zjistili jsme, že nemáme plyn do grilu. A večkeré žrádlo bylo na BBQ. Tak jsme hledali nějakej oheň aj ediné co jsme po hodině našli, bylo tohle - prasklej zapalovač. O tom co jsem dělal ve Swan Bay (za Newcastlem) příště :)

Pavel, když jsme spolu byly ve Swan Bay a zjistili jsme, že nemáme plyn do grilu. A večkeré žrádlo bylo na BBQ. Tak jsme hledali nějakej oheň a jediné co jsme po hodině našli, bylo tohle - prasklej zapalovač. O tom co jsem dělal ve Swan Bay (za Newcastlem) příště :)

Tolik asi k Pavlovi. Ale jinak většina zbylého osazenstva mi lezla na nervy. Když pominu Romana, Slováka co bydlí o byt vedle, tak zbývající obyvatelé jsou slovenský pár Simona a Christian, tři Turci, dva Australani a ruský pár (ty jsem ale za CELÝ svůj pobyt potkal jen jednou jedinkrát asi na pět minut). Australané... u nich si dosud nejsem jistý, v jakém vztahu vlastně byli. Jsou to dva chlapi. Jeden velký pohodový, asi čtyřicátník, druhý prťavý vyhublý snad... ten věk fakt neuhádnu. Byli to otec a syn, dva bratři, kámoši, anebo buzeranti? Na tom nesejde, na čem sejde je fakt, že ten malý byl psychopat a pravidelně jednou za čtrnáct dní jste si prostě jen tak v pohodě ve dvě ráno lebedili a najednou pod vámi začal třískat nábytek. A jeden hlas začal hlasitě a kurvanasraně fuckovat. Člověk by čekal, že tam dole bude někdo do rána tuhý. No, ale bohužel to tak nedopadlo, a toho malého prcka nikdo do chládku neposadil, takže jsme vždycky s Pavlem měli takovou malou atrakci. W’devr, ohledně druhého páru, tentokrát výrazně heterosexuálnějšího – Slováci. S těmi arogantními pošuky jsem si nějak nesedl hned od začátku. Což se neprojevovalo nějakou otevřenou nevraživostí, prostě jsme po celou dobu nijak nevyhledávali vzájemnou společnost. Kromě momentů, kdy například nějaký dement nechal týden neumyté nádobí ve dřezu.

„Hej, Honza, to je tvoja?“

„Ne, to není moje.“ Já zásadně po sobě svoje nádobí ihned umývám, což už jsem všem v domě několikrát nevraživě zdůrazňoval. „Já si myslím, že je to tvoje.“

„No to nieje moje, inak bych se nepýtal, nie?“

„Samozřejmě že ne, jen chci, abys věděl, jak otravně to zní, když se mě ptáš furt dokola, víš?“

Abych to tak osvětlil... oni jsou oba v pohodě a zdvořilí, když jsou střízliví. Ale jednou za týden, ya dva, bývá to pátek nebo sobota, se oba nažerou jako prasata. U Simone to je, jak když se otevřou vrata od chlíva. Tolik čůráků, kokotů, píčí, kurev a sraček jste v životě v jedné větě neslyšeli. Ale dejme tomu, je jakž takž v pohodě. Kromě toho nafrněného nosu, ale budiž, každý je nějaký. Ale když se ten, co tam dělá samce, nažere, tak: a) ječí (venku na dvorku, ve 3 metry úzké chodbě, kde vedle je 5 pater nad sebou ložnice hostů od vedlejšího hostelu) jak na lesy (už na nás několikrát málem zavolali policajty).

b) je nepříjemný a sprostý na všechny, kdo kolem něj projdou.

Pravidelně, když se ten debil ožere, tak se oba pohádají. On se pak obvykle sebere a na tu noc zmizí někde kdesi v Sydney. Pak je Simona tichá jako myška, pomalu byste se báli ji oslovit, aby se chudinka nerozsypala, a seká dobrotu. Pak si spolu zašukají (ten barák má opravdu tenké stěny), a jsou zase jedna ruka, jedna noha. Dokud se ten debil znova neožere. Každému, co jeho jest, ale co jsem se dozvěděl: ti dva neustále rozebírají mě a Pavla, co tam děláme a proč to děláme a co neděláme, proč s nimi nekalíme, a jak nás vůbec nemusí, když se v podstatě s nimi vidím jednou dvakrát týdně (momentálně jsem buď šel do práce, anebo akorát přišel z práce, jedinej moment kdy se potkáme), tak jsem je totálně odsoudil. S takovými voly si tykat nebudu (Roman je prásknul).

No, a k Turkům... Turci celkově nic radikálního nedělali... kromě bordelu. Kerem, to je v pohodě Turek. Je muslim, ale nebere to moc vážně, takže jí vepřové a chlastá jak duha. Umí nejdůležitější české slovo (pyyyyča) a je freak na uklízení. A věčně se všech okolo ptá, komu patří těch deset neumytých talířů, co se tam za pět dní nahromadilo ve dřezu a začínají nevábně smrdět. Protože na nich hnijí zaschlé zbytky kuřete na kari. Zato zbylí dva Turci, což jsou jeho kamarádi, to je jiná, co se týče uklízení. Jo, a pět dní zpátky si tam vařili kuře na kari, když byl Kerem ve škole. Ale oni jsou všichni kamarádi, takže když si Kerama troufnu zeptat, jestli se ptal jeho kámošů, zdali ty talíře nejsou jejich, tak Kerem sebejistě tvrdí, že oni to nejsou, že se jich už ptal. Hmmmm... a teď jak z toho ven? Srát na to, on to Kerem stejně nevydrží a umyje to, já si ruce špinit nebudu. Beztak jím hlavně v restauraci, kde pracuji a kuchyň moc nepoužívám. Sranda je, že ti Turci nic nedělají. První den, co jsem se nastěhoval a seznámil se s Keremem, tak jsme zjistili, že jsme oba grafici. On tu v Sydney dokonce studuje grafickou školu. A na ty studia si koupil McIntoshe za 3000 babek. No, a teď si dokoupil jako pomůcky k práci dva gamepady. Večer co večer tam paří v multiplayeru fotbal do dvou do rána a vstávají okolo jedné odpoledne. A nic nedělají. Netuším, z čeho platí nájem, každopádně kdykoliv jdu kolem, tak se jen válí na kavalci nebo paří hry. Ti mají život panečku. Pak se hrozně diví, jak to že mám práci, a závistivě se ptají, kolik vydělávám a jsou strašně moc zvědaví, jak to dělám, že jsem si dokonce našel dvě najednou. Prý jsem hodně lucky. Jo, jo, na luck se svádí hodně věci. Je sice hezký, že mám dva joby najednou, ale fakt, že jsem byl osobně asi na dvaceti pohovorech, kde jsem prostě viděl inzerát, sebral phone, hodil call a ihned tam přes půl města letěl, to už se jim moc nezamlouvá. Nojo, no, oni holt nemají ten ‘luck’, oni se nikam honit nechcou. Pak se Kerem strašně divil, že jsem si koupil auto. „Nojo vole. Ty si koupíš kompa za 3000 dolarů. Já si sehnal auto za 1650 dolarů, za 500 si koupil third party crash insurance a za dalších 600 babek jsem měl PC dohromady i s monitorem. A toho Assassins Creeda II to taky utáhne, o to se neboj. Akorát holt ne na max detaily jako ten tvůj. To je co?“ Prostě Turek. Superhrdý na svého supermaca za tři hadry se na mě dívá přes prsty, že jsem si koupil téměř vrak za 1600 babek a mám se v ‘luxusu.’ Když mu pak povídám, ať mi hodí svoje resumé, že tam musí mít něco špatně, tak na mě přijde s takovou, že jemu už je třicet šest, a že toho za svůj život zažil víc než já, a že si resumé udělat umí sám. Nojo, ať si panáček poslouží, já mu bránit nebudu. Sedí tam v té své díře doteď. Akorát každou chvíli za mnou přišel, jestli alespoň v jedné z mých prací není místo. Holt doufal, že mu tam něco dohodím. Možná bych to i udělal, ale to bych u něj musel vidět větší životní zápal než u šneka v kómatu.

Zato Roman, to je jiná. Romanovi je 31, měří asi dva metry, odstávají mu uši a je to pohodář. Pokud zrovna s ním nechcete jít na výlet. Prostě jen tak plácnete: „Hele, nepůjdeme na pláž?“

Roman se zamyslí.

„Hmm. Jó, to môžem. Jenom počkaj chvílu, idem se zeptat Simone s Christianem, keď nechcú se k nám pridať.“ Než stačím cokoliv dodat, je fuč. Pak se po deseti minutách vrátí: „Hele, tak Simone s Christianom si chcú niečo nakúpiť a Kerem si len dá sprchu. Môžem počkať 30 minúť?"

Jó, to už tu bylo, nakonec se z toho vyklubali dvě hodiny a nikam se nešlo. Ještě dodám, že v té době jsem byl ještě v neutrálním rozpoložení vůči těm dvěma volům. „Hele, kámo, buď jdeme teď hned za 10 minut, nebo na tebe prdím a jdu sám. A nechápu, proč si Kerem potřebuje dát sprchu, než se jde koupat k moři.“ Nu což, Turci, po pár týdnech se přestanete divit lecčemu.

„Hm. To ma nenapadlo. Počkaj, idem sa ho opýtať.“ A takhle pořád dokola, než mi rupnou nervy, nesbalím si svých pět švestek a nejdu na bus. Většinou se mi povedlo dovolat k nějakému spolužákovi nebo spolužačce, co se pak ke mně časem přidali/y.

S Romanem na Cronulla Beach. A Roman prostě za každou cenu chtěl foto, jak drží hvězdici.

S Romanem na Cronulla Beach. A Roman prostě za každou cenu chtěl foto, jak drží hvězdici.

Ale zase Roman, to je pracant. Akorát má velký blok zvaný angličtina a občas mu někde něco nedojde. Je fakt, že když umíte dobře anglicky, tak to máte o dost snazší. I když jsem přesvědčený, že se svojí průbojností bych se uchytil v dobrém jobu i s jeho angličtinou. On prostě neví, kde hledat, jak mluvit, co říkat, co neříkat. Je to prostě takový volík. Makal jak černej někde v restauraci v Balmontu, kde dělal umývače nádobí pod dohledem nějakého Egypťana, co na něj hulákal jak zupák od wehrmachtu. Za 10 dolarů na hodinu. No, tak jsem mu dohodil ten svůj druhý job v tiskárně. Nikdy bych tam nedohodil člověka, o kterém nebudu přesvědčený, že to zvládne. No, a on to zvládnul a teď má moc hezký job poté, co mě začaly prázdniny, a já se musel z druhé práce odejít. Komu by se nelíbilo 22 dolarů na hodinu za to, že tam stojíte u těch obrovských tiskařských xeroxových mašin a jen tam strkáte papíry do trayů... Jo, i taková práce se tu dá sehnat. A dokonce to ani nemusíte umět. Stačí je jenom přesvědčit, že jste s tím někdy dělali, oni vám i tak všechno ukážou. Tady jsou totiž lidé zvyklí, že se nelže, tak proč to lehce neexploitovat. A pokud nejste úplní retardi, tak se do toho zapracujete. Momentálně jsem na tom i lépe než můj malajský supervizor Dominik, se kterým jsem tam makal na odpolední směny. Byly jsme tam de fakto sami kromě Vietnamky Thao a Japonky Cherry (vypadá na 45,50,ale ono je jí po 60ce. LOL).

Ja, Thao a Dominik. A úplně napravo Cherry. Afternoon team.

Ja, Thao a Dominik. A úplně napravo Cherry. Afternoon team.

Dominik byl totální pohodář. Vždycky něco řekl a pak se tím svým charakteristickým způsobem zakřenil, že jste se museli smát, i když jste jeho pointu naprosto nepobrali. Něco vám vykládá, přitom si prohlíží vytisklý dokument, a najednou se zarazí a tak jemně a nevzrušeně suše prohlásí: „Oh shit. Hmmmmm. Throw it away...“ A jede se dál. A když se mašina porouchá, (a oni se porouchávají docela často, protože Australani prostě nejsou schopní jednu mašinu na dva dny jednou za rok (jak by správně měli) odstavit a nechat jí celou projet údržbáři, aby ji rozebrali do posledního šroubku, promazali, pročistili...), tak zavolají technika. No, a zatímco Dominik a všichni nechají technika dělat jeho práci a nijak se nestarají o to, co s tím bylo, já technika otravoval miliónem dotazů, až jsem se dostal do momentů, kdy si s tím nikdo nevěděl rady a už už zase volali technika, no, já někde zatáhnul za něco, něco vyndal, někde něco vyčistil a hele, ono to jelo dál. Žádná věda, prostě jen se do praxe dostal fakt, že Češi (ať už si o naší mentalitě a povaze myslím leccos, tohle je prostě tvrdý fakt) jsou multitaskingový kutilové (a hodně Australanů, co zaměstnávali Čechy, to moc dobře ví), a v Austrálii stejně snad jako v Americe platí pravidlo, že na žárovku musí být pět specialistů, protože jeden ví, kde sehnat žárovku, druhý ví, jak postavit žebřík, třetí ví, jak na něj vylézt, čtvrtý ví, jak jí odšroubovat a pátý ví, jak ji zašroubovat. To ale nefunguje, protože čtvrtý a pátý neví, jak vylézt na žebřík. Tak zavolají Čecha. No, prostě se mi vyjádřili v tom smyslu, že když budu moci makat, a oni budou mít práci, jsem první na lajně. Ale já si zvolil v době studia restauraci, protože se tam královsky nadlábnu, jako staff mám zdarma různé dobroty jako Rigatoni Calabreze, Ravioli, Veal Scalopini a jim podobné, a jakoukoliv pizzu do ceny 24 dolarů (je to stejná pizza, jako u nás v libovolné lepší pizérii, za kterou dáte do 150 korun, tady holt ale stojí 500-600 korun)... tedy aspoň k večeři, k obědu se jí tzv. staff meal, což je pokrm, kteří uvaří kuchaři poté, co jim začne přestávka na oběd. Ale z 90 procent je to pokrm hodný fine dining restaurace, v těch deseti se povede něco, po čem se nám Evropanům k jejich údivu zvedá kufr. Ale zkuste jim nadávat, cože to za ty sračky vaří, když oni to dělají dobrovolně po směně, a oni nemají v kuchyni nárok na extra večeři, což mi číšníci ano... Abych to upřesnil, jak to tady s těmi restauracemi s různými cuisinami funguje... pracuji v Italian cuisine Aqua Vista restaurant v Drummoyne za 20 babek na hodinu.

Aqua Vista, pohled zevnitř. Večer, když zapadá slunce, tak se slabší povahy dojímaj k slzám.

Aqua Vista, pohled zevnitř. Večer, když zapadá slunce, tak se slabší povahy dojímaj k slzám.

Jídla jsou italská (různé pasty, pizzy, italské bruschety jako předkrm a crostini a podobné chody), s mořskými specialitami (Piato misto di mare, Chargrilled kingprawns, Salt and pepper prawns, Coconut chilli crab, Squidy atd.) a do toho mezinárodně oblíbená klasická jídla, Zdeněk Pohlraich by měl radost (Fish and chips, Cheeseburger). No, jídla jsou italská... ehm... majitelé Libanonci (účetní Joel, můj milovaný manažer Michael, šéfkuchař Anthony), půlka barmanů jsou Řekové a druhá půlka Australané, a v kuchyni kromě šéfa Anthonyho makají dva Čínani (a jedna sexy Číňanka, Christy) a tři z Jižní Korey. Tolik k italským restauracím bez jediného Itala. Tak je to tady všude, to si nevyberete. Jděte do řecké restaurace s řeckými jídly a kuchař bude s největší pravděpodobností nějaký vocas z Lybie.

No, ale jinak to tam mám rád. Michaela miluji, ale občas mám chuť ho nakopat do prdele. Je to upřímný chlap se smyslem pro humor, otevřeným srdcem, ale s pedantským přístupem k čistotě, roztržitý perfekcionista, co vás 5x během deseti minut pošle k jednomu stolu, abyste pod ním zametli, protože prostě poté, co vás tam poslal, ihned zapomene, že už jste tam byli. Příklad:

Vidím, že zákazníci odešli od stolu a nechali tam pořádný bordel. To Australani dělají rádi. Popadnu hadr a sprej a už tam letím. Už jsem téměř u stolu, když na mě Michael zhoukne: „Hej Jan, Jan!“ Otočím se a letím zpátky, zjistit co se děje. Michael si trpělivě počká, až dojdu k němu a řekne mi: „Hej Jan, can you please take a tovel and spray and go clean that table please?“ Konsternovaně zvednu ruce, ukážu mu, co držím a Michael se na mě jen tak podívá „Ah, good, ok, go clean it for me please.“

Zabít. Zabít. Zabít. Zabít. Zab ...

„Hej Jan! Please, go check that table, sweap the floor, I think there is some dirt.“

„Ajaj mate, no worries,“ už tam letím s lopatkou a smetáčkem, abych tam zametl. Přijdu zpátky, smetáček uklidím a ještě než to položím, tak se na mě Michael podívá, usilovně přemýšlí jak mě zaměstnat... „Errr, Jan, can you please check that table? Just sweap a floor there.“ Točím se tam jak zkurvená balerína. „But Michael, I have just been there, one minute ago.“ „Oh realy? Hmm... please just check then, to be sure, do it for me mate, please.“

Michael. Nejlepší manažer na světě. Pokud ho zrovna nechcete pověsit za koule do průvanu.

Michael. Nejlepší manažer na světě. Pokud ho zrovna nechcete pověsit za koule do průvanu.

Na druhou stranu musím přiznat, že když něco poseru, tak mě žádné seřvání nečeká, jen mi Michael trpělivě vysvětluje, jak to udělat správně a na konci řekne, že je to OK, no worries, nic se neděje, just focus next time please. Už tam dělám dva měsíce a ještě jsem s nikým neměl žádný spor. Jo, akorát včera si mě Michael vzal stranou a povídá: „Hele Jane, prosím tě, neuraž se, ale musím ti říct něco důležitého. Hlavně se nezlob.“ „Neboj, to je v pohodě, vo co de?“ „Jane, myslím, že z tebe něco cítím. Vím, že běháš kolem a hodně se potíš, můžeš na sebe nastříkat nějaký parfém?.“ Abych nevypadal jak největší prase, tak podotknu, že jsem měl ráno sprchu, pak jsem stěhoval věci do auta, protože jsem se stěhoval do Drummoyne, a lítal jsem nahoru a dolů a teklo ze mě i ušima. No, pak rychle šup do Drummoyne, vyložit, zase jsem se zpotil. Když je venku 35 nad nulou,tak se spotíte i při sebemenším prdu. A pak rovnou do práce. První směna v pohodě, ale lítalo se pořád dokola taky dost. Pak přestávka rychle domů, dovybalit věci, pak zase do práce. A znova se lítalo. Věci jsem měl čisté, ale holt jsem smrděl poctivou prací no, co se dá dělat?

„At least I smell like a true man, what else to wish?“ Později:

„Ok, now I smell like a cheap whore, it's beter? (Ok, teď smrdím jak laciná kurva, je to lepší?)“ U Michaela je good, že si z něj můžete dělat naprosto otevřeně prdel. Pokud svědomitě plníte své povinnosti. Většinou to pochopí a směje se. On si z vás taky pořád dělá prdel, tak co... Vypadá na 40, ale je mu 29. Když mi to řekl, tak mi spadla čelist. Prý to mají v rodině. Chlapi u nich vždycky vypadají o 10 let starší.

No, ale jinak ohledně Austrálie mám samé pozitivní dojmy. Je tak krásné přijet do země, kde spousta věcí, hlavně normální lidský rozum, zřejmě funguje, jak má.

Říkám to trochu opatrně, jsem tu přeci jenom čtyři měsíce, ale v obou mých posledních pracích, kde jsem makal delší dobu (a nejspíš ještě i dál makat budu), pracuji s Australanama. A rád si s nimi povídám o tom, jak to funguje u nich, a jak to (ne)funguje u nás. Často mi padá čelist, ale o dost častěji padá jim. Každému z nás, pochopitelně z jiných, často opačných důvodů. Je mi líto, ale české patrioty prostě opět nepotěším. Abych začal pět chválu na to, jak je u nás krásně, asi bych si musel udělat výlet někam do Zimbabwe, nebo do Lybie. Austrálie z tohohle hlediska funguje inspirativně, co všechno lze zlepšit. Ale to prostě není podle mě možné. To je v lidech a jejich pohledu na svět. Když nejste zvyklí na žádný jiný systém, asi těžko budete něco měnit. Zkuste v Austrálii na policajta, co vás zastaví a dá vám pokutu, vytáhnout peníze. Ani se nemusíte snažit o úplatek. Prostě jen chcete zaplatit pokutu. No, ale on vás rovnou zatkne. Protože tady se VŠECHNY pokuty platí bankovním, nebo jiným, převodem. Zkuste odpálit ty koně, co máte pod kapotou vašeho nového sportovního vozu. Každý druhý semafor tu má kameru (nebo mi to aspoň GPSka hlásí u každého druhého). Dál než na čtvrtý semafor se nedostanete. Tedy, samozřejmě, v Sydney. Dál jsem ještě s autem nebyl. I když, teď v pátek se chystám na výlet do Blue Mountains. Takže možná bude nový článek.

Když mi vypadne internet.

Tak se mějte hezky a snad brzy zas u dalšího článku.

A nakonec sám autor po čtyřech měsících v Sydney.

A nakonec sám autor po čtyřech měsících v Sydney.

Na závěr pár fotek. Mix všeho

Můj novej domov v Drummoyne

Můj novej domov v Drummoyne

Konečně jen sám pro sebe. Mám sice prťavější místnost, ale bydlím ve velkém bytě s Thaiským párem, se kterým pracuji v nedaleké restauraci. Mnohem přátelštější prostředí, všude okolo mě samí Australani :). A ta kuchyně. A ta koupelna! Příště postnu víc.

Konečně jen sám pro sebe. Mám sice prťavější místnost, ale bydlím ve velkém bytě s Thaiským párem, se kterým pracuji v nedaleké restauraci. Mnohem přátelštější prostředí, všude okolo mě samí Australani :). A ta kuchyně. A ta koupelna! Příště postnu víc.

Já a Amelie, ženská polovička z Thaiského páru, se kterým bydlím.

Já a Amelie, ženská polovička z Thaiského páru, se kterým bydlím.

Caroline z Kolumbie, se kterou jsem měsíc chodil

Caroline z Kolumbie, se kterou jsem měsíc chodil

Město od Pyrmontu.

Město od Pyrmontu.

Na pláži. Tuším, že to byla Coogee

Na pláži. Tuším, že to byla Coogee

Udělal jsem si malou radost. Něco na připití s Pavlem, Romanem a Keremem, noc před stěhováním. Zboural jsem se jak zákon káže.

Udělal jsem si malou radost. Něco na připití s Pavlem, Romanem a Keremem, noc před stěhováním. Zboural jsem se jak zákon káže.

Školní výlet. Korejka Haerim Won a Japonka Yukari Watanabe. Zkoušel jsem to na obě, ale nepochodil jsem :D

Školní výlet. Korejka Haerim Won a Japonka Yukari Watanabe. Zkoušel jsem to na obě, ale nepochodil jsem :D

Zátoka Swan Bay, kde jsme s Pavelm opravovali vilu

Zátoka Swan Bay, kde jsme s Pavelm opravovali vilu

A nakonec něco, co možná někoho zahřeje u srdce. Já tyhle kýče moc rád :)

A nakonec něco, co možná někoho zahřeje u srdce. Já tyhle kýče moc rád :)

Autor: Jan Čábal | sobota 26.3.2011 14:49 | karma článku: 18.61 | přečteno: 3595x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Anna Bukovanská

Neolenovost

Protiblém zkouškového ob dobí je přichozí za ním, „den poté“. Po výkonatých zkouškách nanejednou máte spoustu svobodného času, kterýste dřív, před dnempoté, strávili namáhavou o protikrastinaci a hloubkovým studiem.

17.1.2018 v 6:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 | Diskuse

Martin Čermák

Novinky v českých zoo v roce 2018

Loňský rok byl pro mnohé české zoo návštěvnicky velmi úspěšný, což se odráží v jejich možnostech dalšího rozvoje. A na co se tedy můžeme těšit letos?

16.1.2018 v 18:32 | Karma článku: 7.50 | Přečteno: 118 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Čísla hovoří jasně

V loňském roce (2017) se Egypt, pokud jde o počty návštěvníků, zřejmě definitivně odrazil ode dna. Svědčí o tom nejnovější statistika, kterou přinesla tamní média.

15.1.2018 v 9:15 | Karma článku: 9.94 | Přečteno: 296 | Diskuse

Michal Tříska

Úchvatné vyhlídky kolem řeky Vltavy - 1/3

Třídílný blog o úchvatných vyhlídkách okolo řeky Vltavy, které stojí za to vidět. Jako první je Smetanova vyhlídka

14.1.2018 v 17:00 | Karma článku: 14.77 | Přečteno: 340 | Diskuse

Petra Brabencová

Poletucha poletavá

Řeknu Vám, být sochou v Benátkách, není žádný med. Ať představujete sebe významnější osobnost či národní symbol, můžete si být naprosto jistí, že na vaší hlavě, vždycky bude sedět racek

14.1.2018 v 9:31 | Karma článku: 10.63 | Přečteno: 304 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2362
Jsem intelektuál a milovnik piva v jednom.




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.