Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nastal den D - Cesta do Austrálie 2

17. 11. 2010 10:00:00
Můj den D odstartoval 8.11.2010. Stojím na letišti v Ruzyni a loučím se s rodinnou. Odteď jedu na vlastní triko a ... se sevřenou zadnicí se na to i docela těším! Ale před tím jsem měl ještě rozlučkovou párty, a proto ...
Letiště v SeouluLetiště v Seoulu

Nastal den D.

A nezačíná zrovna nejlíp. Nevím, jestli se o to postarala nervozita‚ kterou jsem si doteď ani moc nepřipouštěl, nebo poněkud nešťastná volba pokrmů z posledního rozlučkového večírku s rodinou (no dobře, asi litr vína), každopádně jsem usnul někdy okolo 5 AM ráno, v 8 AM vstával a pak šup do Plzně. Tam si stačím směnit koruny na dolary, nechat si udělat mezinárodní řidičák a už mě naši vezou do Prahy. Cesta klidně ubíhá, zastavujeme na Zličíně a ještě si sjedu metrem do centra do agentury, kde mi Lenka dává poslední instrukce a nabízí mi přednabitou australskou sim-kartu. Malá pozornost na cestu.

Moje dny v ČR pomalu končí. Stojím na letišti a prožívám poslední momenty s rodinou. Je mi příjemným překvapením, že na slzy nedochází, poslední objetí a mizím v bezcelní zóně.

Bezcelní zóna. Zní to dobře, co? Haha. Pokud si někdo myslí, že tam koupí levnější chlast, tak bude asi hodně zklamaný. Všechno je asi 5x dražší. Abych mohl zůstat v internetové kavárně, kde zabíjím čas před odletem, musím si koupit 250ml Mirandy za 95 korun. Čas se zatím vleče pomalu. Posílám poslední vzkazy přes ICQ a tlumočím nešťastnému číšníkovi dalším hostům, kteří měli tu drzost, že si sedli k počítači, aniž by si koupili bezcelně předražený pití.

A už je to tady. Můj první let letadlem začíná. Sedím zatím pohodlně usazený u okýnka. Všude, kam se podívám, sedí Korejci. Docela jim závidím jejich výšku. Sedadla jsou sice pohodlná, ale pro Evropského dlouhána dělaná nejsou. Leda že bych si připlatil za Business class. Tam máte luxusní lehátka s obrovským prostorem pro nohy.

Letadlo se pomalu rozjíždí, za chvíli jsem akcelerací nalepený na sedačku, pak se mi zhoupne žaludek a už jsme ve vzduchu. Raději kontroluji křídlo, jestli je celé a jestli se nekouří z motoru. Mám na obojí krásný výhled, takže si říkám, že když by to začalo hořet, můžu být první, kdo hystericky zakřičí na celé letadlo „FIREEE!! FIREEE! WE GOING DOOOOWN!!“

Když by někdo viděl nějakej oheň nebo škrábance, tak mi dejte vědět.

No, nastává pomalu čas dozvědět se, co zvládá ten LCD display přede mnou. Poněkud rozmrzele zjišťuji, že musím čekat asi 15 minut, než se nejprve korejsky, posléze anglicky vykecá. Pak následuje příjemná odměna – rozsáhlá sbírka posledních hollywoodských hitů i starších trháků‚ (bohužel žádné horory nebo scifi thrillery), nějaké hry, které lze hrát i síťově v letadle (šachy, ale to jsem nezkoušel) a pak i několik alb hudby. Metal jsem hledal poněkud bezvýsledně, co by se dalo označit za nejtvrdší hudbu, tak to akorát byli Queeni.

Foto_3.JPG

Zapínám si Despicable Me, když tu najednou letušky roznášejí večeři. V nabídce jsou dva typy jídel – guláš s divnobramborovou kaší, krevetovým salátem a zákuskem, nebo korejské jídlo. Měl jsem štěstí, že mě obsluhovali jako posledního, jinak bych si určitě vybral to korejské. Dokud pán vedle mě neslepil folii, vypadalo to dobře, ale poté to začalo tak příšerně smrdět, že jsem měl problém splácat i ten svůj guláš.

No, a pak to začne. Po tom guláši, coby „jídlu pro Evropany,“ začínám být poněkud nafouklý, po hodině si připadám jak rybička Fugu. Pořád to ve mně tak nějak divně bublá a škrundá a začínám velmi seriózně přemýšlet, jestli je v Jižní Korei zdvořilé prdět. Jestli to není třeba taková podružná pochvala po krknutí jako docenění velmi dobrého jídla. Myslím, že v prasknutí narvaném letadle by to spolucestující ocenily dvojnásob. Murphyho zákony platí na souši, dvojnásobně pak ve vzduchu. Když už se jakž takž odhodlám dojít si na WC, na potvoru se mi nechce, a jako na potvoru na druhou se začne letadlo lehce klepat. Reproduktor žoviálně ohlásí, že se máme vrátit na místa a připoutat se, protože jsme se dostali do turbulencí. Pouštím si strašně naivně trapný Karate Kid a poté se naprosto stejná situace opakuje, když jdu na pokus číslo 2.

Vzdávám to a trpím dál. Pouštím Inception, u kterého se mi v prostředku daří usnout. Zdá se mi o snu ve snu a probudí mnou lomcování. „Heyouemna bekfel?“ „Uh, what“ „Doyoumanebekfel?“ „Sorry, I don’t understand. What?” „Do you want a bekfel?“ „Ah, breakfast, you mean breakfast.“ Chvilku přemýšlím a po obrovském zaškrundání v žaludku rychle odpovídám: „Oh, sorry, no, thank you. No, no, thank you, no breakfast, no breakfast.“ Plácám letušku po prstech, když mi dává tácek. Nevím, co se v mém břiše dělo. Vypadá to na revoluci. A rozhodně ne sametovou!

Dívám se znova z okýnka, už asi po stopáté, abych zkontroloval, jestli už nehoří motor. Naštěstí ne, i pátrání po trhlinách na křídle je opět bezvýsledné. Vsadím se, o co chcete, že když bych to nekontroloval každých 5 minut, tak určitě ten motor hořet začne.

Ještě hodina a letadlo jde na přistání v Soulu. Chvíli padáme, pak to párkrát hopsne, že si málem překousnu jazyk, pak se zeširoka rozevřou klapky na křídle a prudce to několikrát trhne. Nakonec stojíme a já se dívám na poměrně vyprahle vypadající okolní jihokorejskou krajinu. Je tam pusto a prázdno, že si až říkám, jestli tam Kim Čong Il nepustil drobet žilou pomocí malé atomovky. Orientace je poměrně snadná. Jen mě krapet vyděsily záchody. Ve velké míse je totiž už dopředu voda. Jdu o záchod vedle a tam je voda taky, dokonce i mírně „nazdobená“ od předchozího uživatele. Tiše zakleju, že člověk jede půlku světa a najde tam posraný záchodky, ale potřeba je veliká. Použiju čistě zaplavený záchod, prohodím modlitbu, připravím se na start, mačkám splachovač, a ... co nejrychleji utíkám ze záchodu! Kdyby něco já nic, já muzikant. Později mi spolucestující Julie, kterou jsem potkal v letadle, vysvětluje, že je to normální, že ve Státech to mají stejné. Spadl mi kámen ze srdce.

Dostávám žízeň a okukuji výběr pitiva v jednom Snack baru naproti počítačům s internetem zdarma. Říkám si o Ice Green Tea, naštěstí se dá kromě juanů (či co to tam mají) platit i v EURO, nebo dolarech. Ale jenom jak kde, podle toho, jestli mají měnu zpátky na rozměnění. Pití otevřu a... hned ho zase zavřu. Smrdělo to jak špinavý hadr. Po chvilce nakonec ale žízeň zvítězí a opět otevírám. S nakrčeným nosem ochutnávám. No, nebudu to protahovat, chutnalo to jak špinavý hadr vymáchaný v shnilých bramborách. Dávám to jako kuriozitu ochutnat i Julii a dalšímu Čechovi, kterého jsme potkali u rámů, Milanovi. Jemu to připomínalo pochcaný špinavý hadr na nádobí. Za tohle že jsem vyhodil 3 EURO?

Po 6ti hodinách střídání u jediného počítače, co měl nainstalovanou Javu a Adobe Flash (= možnost užívání ICQ2GO a dalších programů) a zároveň střídání stráže, abychom náhodou neusnuli všichni najednou, jdeme opět k dalšímu letadlu, co nás dopraví do Sydney. Tentokrát jsem měl v průběhu konečně možnost poznat pořádnou turbulenci. Letadlo se volným pádem několikrát propadalo několik vteřin v kuse. Jídlo se podávalo stejné a tentokrát jsem hladově zblajznul i snídani. Docela překvapeně zjišťuji, že se tentokrát turbulence ve střevech nedostavili. Že by za to mohla spíš ta Coca-Cola?

To je krasavic, se kterým letíme. Myslím, že jsem žádné zjevné škody na křídlech nenašel.

Po desíti hodinách přistáváme. Tentokrát o poznání měkčeji než předtím. Vystupuji z letadla, procházím celnicí, dostávám razítko a jdu si sebrat zavazadlo z pásu. Procházím poslední přepážkou, měním poslední EURO za dolary a vycházím z letiště na ulici. Je 7:15 AM a je příjemných 24 stupňů. Bereme si ve třech jeden z taxíků a míříme rovnou do centra, kde se rozdělujeme podle agentur. Milan jde do AustraliaOnline a já s Julií do g8m8. Můj Sydney trip právě začíná...

A Sydney, povinná fotka pro všechny čerstvě příchozí ... Harbour Bridge

Autor: Jan Čábal | středa 17.11.2010 10:00 | karma článku: 19.17 | přečteno: 2201x


Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Markéta Jaglarzová

5 cestovatelských hříchů natěšených cestovatelů

Vyrážíte na dovču a trpíte strachem už u balení, dopředu se bojíte neznámého prostředí, a když se máte na pláži místního v angličtině zeptat, kolik stojí lehátko, zcela napřipraveni zamrznete, i když jste to doma 100x trénovali?

16.7.2018 v 18:11 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 84 | Diskuse

Michaela Šedová

Bulharsko už nikdy více

Letní sezona je v plném proudu. A spousta Čechů míří stejně jako každý rok do Bulharska. Proč? To je mi záhadou...Přečtěte si o čtyřech hlavních důvodech, proč si cestu do země dvakrát rozmyslet.

16.7.2018 v 16:31 | Karma článku: 12.82 | Přečteno: 864 | Diskuse

Klára Markovičová

Tři měsíce po Antarktidě? My řekli ANO!

Když jsme s Robertem pracovali na zámořských lodích, dostali jsme možnost odjet na kontrakt, který zahrnoval 3 měsíce cestování po severu Antarktidy! No, to bychom nebyli my, abychom do toho nešli!

16.7.2018 v 9:00 | Karma článku: 3.92 | Přečteno: 161 | Diskuse

Petr Havránek

Lago di Garda, ráj pro všechny, kdo milují pohyb.

Je tu konec června a s ním obvyklý termín naší dovolené, kdy každoročně vyrážíme s naším karavanem po Evropě. Letos to nebude obvyklá poznávačka, ale sázka na jistotu-Lago di Garda.

15.7.2018 v 19:00 | Karma článku: 14.73 | Přečteno: 450 | Diskuse

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Bez Amálky přes Chile

Deník Jacka a Avokáda o tom, kterak pokračovala oprava motoru v La Juntě a o tom, jak (ne)snadné je stopovat v "hlavní sezóně" po Chile.

15.7.2018 v 17:00 | Karma článku: 8.55 | Přečteno: 156 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2377
Jsem intelektuál a milovnik piva v jednom.




Najdete na iDNES.cz