Jak to začalo - cesta do Austrálie 1

8. 11. 2010 8:53:33
Tak. Moje cesta do Austrálie začíná. Cestuji do Vídně s očima otevřenýma na plný výkon a pomalu se připravuji na to, co mě zde čeká.

Už je to delší doba, co jsem se rozhodl, že chci pryč. Mohlo mi být tak 17. Začínal jsem získávat větší perspektivu na věci, co se děli kolem mě. Na politiku. Na ekonomiku. A zejména na chování lidí v mé blízkosti, v médiích, na sousedech, sousedech vůči dalším sousedům ... na tu naši českou povahu, která mě, čím víc jsem ji znal, tím víc mě znepokojovala. Jak jsou u nás lidé na sebe zlí, nepřejícní, pomlouvají se, závidí si a lžou si do očí. Jsou tu i dobre věci, ano, ale jsou tu ale. V hospodách spřádají revoluce, které se rozplývají do prázdné bubliny, jež praskne v momentě, kdy se otevřou dveře do šedivého světa venku. Lidé se hádají, mluví o věcech, které je třeba změnit, dovedou se rozčílit do ruda a bouchat pěstmi do stolu. Se zarytým přesvědčením hulákají a pomlouvají sami sebe místo těch nahoře. Ale tím veškerá snaha vždycky končí a věci zůstávají při starém. Kdo jsem já, abych to změnil? Když jsem nespokojený, mám začít něco dělat, vzít věci do vlastních rukou? Vystudovat vysokou školu, třeba tu právnickou v Plzni, stát se politikem a začít věcmi hýbat? Začít říkat, co je správné, co by se mělo udělat a bojovat za změnu? Provádět ty změny? YES! – WE – CAN!! CAN WE??? Fuck off. Nemůžeme nic. Když se budete moc snažit, oni vás do té politiky nepustí. Mohli byste totiž třeba ukázat, že to jde i jinak, férově. Pustí vás tam, jen když zjistí, že budete provádět stejné neplechy jako oni. A lidi? Kroužkování? Fakt je to možnost, jak do politiky protlačit bílé rytíře v zářivé zbroji? Lidé vás zakroužkují v dobré víře, že tím věci změní. Ve víře, že těmito hlasy ovlivní chod budoucích událostí. Že vyženou ty zlé. Vyženou kmotry a bude zase dobře.

Myslím si, že ne.

Kmotři vytvoří velkou koalici a vytřou si s vaším volebním lístkem prdel. Jediné, co vám zbude, je jen znásilněný pocit toho, že jste pro naši zem udělali něco dobrého.

Pocit bezmocnosti provést něco s naším malým světem uprostřed Evropy mě přivedl na myšlenku, abych se šel podívat do světa. Dřív, než budu vlivem okolí zkažený taky. Abych mohl srovnat a říci – všude je to stejně špatné, nebo naopak - jde to i jinak a podstatně lépe. Získat perspektivu a některé myšlenky zařadit na správné místo. Poslední, co zbývalo vymyslet, je kam.

Měl jsem od začátku jasno, že to bude anglicky mluvící země. Anglicky se dorozumím docela slušně, takže jsem předpokládal, že by pro mě bylo snazší se začlenit do nové společnosti. Snadnější hledání práce a menší kulturní bariéry. První mě napadlo USA. Ale kamarádova zkušenost mě vyvedla z omylu. USA je rasistická země se zažranými předsudky mezi bílou, africkou a hispánskou komunitou. Stejné politikaření jako u nás a kontrast mezi líbivou fasádou pro ty zvenku a velkými chudinskými ghetty pro odvážlivce, kteří chtějí jít až na kost. Velkou Británii jsem do svých kalkulací ani nezaváděl, lid tam prý nejsou zase až tak rozdílní od těch u nás. Nepohnul bych se moc z místa. Plusem by mohla být krásná příroda, mínusem ale věčně hnusné britské počasí. Chtělo to někam daleko, někam, kde nefunguje evropská byrokracie, omezování, kde si lidé kážou zákony sami. Nebo to tak aspoň z venku na první pohled vypadá.

Zbývala Kanada a Austrálie. Obě země mají krásnou přírodu. Takže rozhodnutí bylo mezi zimou a teplem, horami a plážemi, horskou, jehličnatou krajinou pokrytou sněhem nebo zarostlými pralesy s unikátní flórou a faunou. Toto rozhodování bylo těžké. Ale rozhodla pověstná Australská dobrá vůle, pohostinnost a vstřícnost. Zbývalo nastřádat peníze a podívat se věcem trochu víc pod pokličku. Udělat si ten druhý pohled, který nebývá tak líbivý, jako ten první.

A tak teď sedím v autobuse na cestě do Vídně, venku je hluboká noc. Jsem vybaven dokumenty pro Australskou ambasádu a modlím se, aby moje cesta nebyla zbytečná. Je zde totiž možnost, že ambasáda moji žádost neschválí. Kvůli nějaké kravině. Kvůli tomu, že se ten úředník prostě špatně vyspal. A 10 000 korun bude v čoudu. To totiž oni udělat můžou. Zkásnutí peněz za podání žádosti nemusí vést ke kladnému vyřízení. Ale peníze si nechají.

Neklidně se převalím na úzké sedačce autobusu z pravého na levý blok. Autobusy StudentAgency mají určitý luxus ve svém vybavení, jsou ale dělané pro trpaslíky. Zkuste si měřit okolo 190 centimetrů a vyspat se.

Jen tak přemýšlím, že by mohlo být zajímavé tam pracovat. Na té ambasádě. Někomu bych vrátil jeho žádost 3x, 4x, vydělal bych jen tak 40 000 korun. Beztak, většina zaměstnanců jsou prý Češi, Slováci a Maďaři. Je to krásná ukázka toho, jak si u nás rádi házíme klacky pod nohy. Hlavně oni z toho, že vám vrátí žádost, nic kromě peněz nemají. Kromě peněz, ano. Lidé říkají, že je mnohem snadnější si kvůli tomuhle podat žádost spíš z Austrálie. Škoda, že tuhle radu můžete uplatnit až v momentě, když v Austrálii jste. Oni totiž Australané zachovávají určitou nestrannost. Nemají potřebu vás omezovat. Dělat vám něco naschvál, těžší a komplikovanější. Mnohdy si ani podklady, které musíte k žádosti přidat, neprohlédnou, jen vám rovnou dají to vytoužené razítko. Na místě.

Dveře autobusu se otevřely a foukl na mě studený vzduch noční Vídně. Pomalu si protahuji záda po rozespalé cestě autobusem, nohy vyčítavě křupou po nekonečných a neúspěšných pokusech najít v úzké sedačce přijatelnou pozici na spaní. Nervózně lovím narychlo vytištěnou mapu mé předpokládané trasy z kapsy u bundy a ujišťuji se u průvodkyně, že jsem na správném místě. Doporučuje mi spíš než jít pěšky, použít metro. To by mohla být dobrá rada, když bych měl před odjezdem narychlo čas směnit si nějaké peníze na EURA.

Přehodím si batoh přes záda a frustrovaně sleduji mizející záda spolucestujících v nedalekém podchodu. Že bych zkusil jízdu na černo? Kolik tak může stát pokuta ve Vídni? Ještě trochu sebemrskačsky sejdu do podchodu a zoufale se dívám na mapu v Němčině. Mapa metra mi však řekne kulový, nejlepší pro mě bude jít pěšky. Když se vrátím nahoru, autobus už u zastávky není.

Vydávám se předpokládaným směrem. Prošel jsem kruhový objezd, v jehož středu je umístěné malé obchodní centrum Leopoldstadt, na jehož střeše je vlakové nádraží. První věc, které si ve Vídni všímám, jsou všudypřítomné cyklistické stezky. Kamkoliv vede chodník, ihned vedle je úzký pruh vyhrazený pro cyklisty. Škoda, že nemám kolo. No, ale v 5:13 AM je venku přesně -1°C a asi by mi umrzly koule.

Jedna věc, která mě zaráží a na kterou jsem trochu spoléhal, je fakt, že nikde za celou cestu jsem nenašel ani jediný svítící neon s jackpotem, který indikuje volně dostupný hnusný, zakouřený Nonstop bar, kde bych se mohl jít ukrýt před tím dotěrným mrazem. Být v Praze, za srovnatelně dlouhou trasu bych jich potkal tak dvacet. Stejně tak je to s restauracemi, nikde není otevřený ani blbý fastfood! Zima se mi pomalu zahryzává do kostí a trochu zoufale kontroluji čas na mobilu, abych zjistil, že musím kolem ambasády kroužit ještě další čtyři hodiny, než mi začne schůzka.

Trochu šokovaně zjišťuji, že každá zavřená restaurace oplývající prostorem pro terasu, se nikterak nenamáhala odnést židle, stoly, ale dokonce i tabule s křídou napsaným denním menu dovnitř. Všechno leží venku tak, jak to tam zůstalo, akorát židle jsou naskládány přes sebe. To jsem popravdě řečeno, nejen v Praze, ale ani v nočním Brně i Plzni, nikdy nezaznamenal. Když by si někdo něco takového u nás troufl, tak mu tam ta tabule zůstane tak maximálně hodinu. A majitel by pak konsternovaně mohl pozorovat vystavenou velmi nápadně podobnou tabuli ve vedlejším obchodě. Nehledě na stoly a židle. Pravděpodobně by posloužily jako zdroj zábavy první skupině přiopilých studentských floutků na tahu.

Najít ambasádu nakonec nebyl takový problém. Jsem již zkušený turista, většinou jdoucí po různých trasách na vlastní pěst. Problém byl jen vymyslet, kam s časem. O pár ulic dál konečně narážím na hotel, který časně z rána otevíral na snídani. Problém byl jen ten, že je pětihvězdičkový. A abych tam mohl zůstat, musím si koupit snídani za 17 EURO. Pokud nechci zmrznout, nemám bohužel na výběr.

Oči se mhouří, text knihy se slévá v jedinou šedivou šmouhu. Moc dlouho jsem tam nevydržel, ještě chvíli a ustlal bych si v té restauraci na stole. Samotný pokoj v nejlevnější variantě vychází na 100 EURO za noc. To mi za to nestojí.

Vycházím ven a ještě chvíli se loudám po parčících a velkých náměstích, které se zdají být za každým rohem. Nakonec se v 8 hodin ráno jdu podívat, jak je na tom ambasáda. Potěšilo mě, že lidé chodí dovnitř i ven. Jdu zkusit štěstí a plynně anglicky hovořící asijský hlídač mě pošle nahoru. Projdu rentgenovým rámem a chvíli čekám, než si mě úředník zavolá k okýnku. Mluví na mě anglicky. Zde ale beru zpátečku a hraně na něj odpovídám lámanou angličtinou. Jdu přece studovat do Austrálie angličtinu, ne? Když bych na něj spustil svojí normální mluvou, mohlo by mu být podezřelé, co že to chci v té Austrálii vlastně dělat. A i na základě tohohle vám můžou žádost držet hodně dlouho a nakonec ji i nevydat. Takže dělám že I not much well speaking english. A úředník se k mému překvapení rozhovoří slovensky a vysvětluje mi, že nemůžu mít v žádosti napsáno, že chci platit 550 AUD, protože oni AUD nepřijímají, musím si to přepsat na 400 EURO. Sranda je, že mi to pracně vysvětluje i ve slovenštině, než jsem pochopil, o co mu jde.

Nakonec čekám asi hodinu v křesle a povídám si s dalšími žádajícími. Jedním z nich je kluk z Prahy, který už tam jednu žádost měl, ale zamítli mu ji. Vyhodil 10 000 do koše. A to prý proto, že měl napsáno příliš mnoho prázdnin na příliš dlouhou dobu. Druhou společnicí v krizi byla slovenská krásná mladá dáma, co měla letět již příští týden za svým přítelem, který již v Austrálii je. Po chvíli si nás postupně všechny volají – se stejným výsledkem. Ozvou se nám v přes email. Průměrná délka čekání je 14 dní. To je krásný. Jsem zvědavý, jestli mi podrží zabookovanou letenku. V podstatě hlavní důvod, proč jsem jel do Vídně osobně, nyní padl. A to byla šance, že bych mohl vízum dostat na místě. Tak jako se to dělá v Austrálii. Pěkný kulový.

Poslední vysmátá foto z Hornobřízké hospody

Jedu poměrně nakvašeně domů a přemýšlím, jak to udělám. Nakonec nic nevymyslím, ale přesně o týden později mi přijde dopis z ambasády. Byl to docela hodně dlouhý týden, kdy jsem si i pomalu začínal hledat práci v ČR pro případ nejhoršího možného scenária. Udělují mi vízum počátkem 29. 10. 2010 a můžu svobodně cestovat z a do Austrálie až do 15. 5. 2011. Mám radost! Nyní už zbývala jen letenka. Lenka z agentury mi sděluje, že mi to již neprodloužili a let na 8. 11. 2010 je již plný. Takže si zařizuji rezervaci novou na 15. 11. 2011. Zrovna když ale otevírám email, abych rezervaci potvrdil, Lenka mi volá zpátky, aby mi řekla radostnou zprávu, že se místo uvolnilo a letenka za 19500 korun je již opět k dispozici. Poděkuji bohu a s lehkým mrazením v zádech pomalu začínám provádět přípravy. Je toho ještě poměrně dost k zařízení než se letadlo s mojí maličkostí odlepí ze země.

Autor: Jan Čábal | pondělí 8.11.2010 8:53 | karma článku: 19.42 | přečteno: 2771x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

29.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 78 | Diskuse

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 20.13 | Přečteno: 496 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.13 | Přečteno: 584 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.59 | Přečteno: 236 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2414
Jsem intelektuál a milovnik piva v jednom.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...